Hlavní menu:

Podmenu:



Bookmark and Share

Teologie těla: historie a stručný přehled

Teologie těla:

Zahlédnout prvotní plán stvořitele[1]

 

Sixtinská kaple je fascinující místo. Místo tolik důležité jak pro církev, tak pro ty, kdo milují umění. Michelangelovy překrásné fresky nás doslova vtahují do dramatu lidských dějin: strop nad našimi hlavami zdobí devět scén z knihy Genesis – od okamžiku oddělení světla a tmy až po Noemovo opilství a odhalení jeho nahoty. Prostřední trojici tvoří zásadní momenty počátku lidské historie: stvoření člověka, dále (v samotném ohnisku jako vrcholný okamžik) stvoření ženy a následně zlomová scéna prvotního hříchu a vyhnání z ráje. Autor těchto fresek nás však nenechává upadnout do beznaděje. Na čelní stěně znázorňuje ohromující výjev posledního soudu a vzkříšení do nového života. Kristus Soudce a Bohočlověk zjevuje našim zrakům krásu vykoupeného lidského těla.

„Právě tady, u paty podivuhodné sixtinské fresky, / se scházejí kardinálové – / společenství odpovědné za dědictví klíčů Království. / Právě sem přicházejí. / A Michelangelo je opět zahrnuje viděním.“

Tak o významu Sixtinské kaple píše Jan Pavel II. – papež, básník – ve své duchovní závěti Římský triptych[2]. Jaké „vidění“ má na mysli? Vizi počátku i konce. Rozklenutí dějin „mezi Dnem Stvoření a Dnem Soudu“[3]. Drama, v němž ústřední roli má – tělo. Nový Katechismus katolické církve to potvrzuje:

Tělo je stěžejním bodem spásy. Věříme v Boha, který je stvořitelem těla; věříme ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.“[4]

„Vždyť tělo,“ říká Jan Pavel II., „a pouze ono, je schopno učinit viditelným, co je neviditelné: duchovní a božské. Bylo stvořeno, aby přenášelo do viditelné skutečnosti světa tajemství skryté od věčnosti v Bohu, a tak bylo jeho znamením.“[5] A právě proto „je Sixtinská kaple (…) svatyní teologie lidského těla,“ dodává papež.[6]

Teologie těla se zrodila v hluboké meditaci nad několika biblickými texty. Zrodila se z touhy znovu spatřit prvotní plán Stvořitele a ze snahy odpovědět na stále znovu kladené naléhavé otázky ohledně důstojnosti tělesné lásky a odpovědného rodičovství. Teologie těla je pracovní název souboru přibližně 130[7] katechezí, které Jan Pavel II. pronesl při pravidelných středečních generálních audiencích od září 1979 do listopadu 1984. Je v nich shrnuto a prohloubeno téma Božího záměru s lidskou láskou, téma, které papeži Janu Pavlovi tak mimořádným způsobem leželo na srdci.

Karol Wojtyla a nová vize lidské lásky

Jako kněz a biskup se Karol Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.) rád setkával s mladými lidmi, snoubenci a manželi. Doprovázel je na jejich cestě s otcovskou mírností a láskou a sám se od nich učil a nechával se jimi vést. Naslouchal jejich příběhům, bolestem i radostem. Vždy, když jako biskup přijel do nějaké farnosti, zvlášť žehnal manželským párům. Své zkušenosti a teologické znalosti pak uplatnil při sepisování knihy Láska a odpovědnost [8]. Ta vyšla dva roky před zahájením II. vatikánského koncilu a byla předznamenáním nové vize, nového, hlubšího pochopení manželské lásky ve všech jejích odstínech. Její čas však měl teprve přijít.

Na koncilu se o manželství hodně diskutovalo. Ozývaly se hlasy vyzývající k přehodnocení tradičního učení církve, které jednoznačným způsobem odmítalo antikoncepci. Argumenty proti ní se zdály být málo přesvědčivé. Mnozí se domnívali, že mezi požadavky manželské lásky, v níž sexuální intimita hraje velmi důležitou roli, a požadavky odpovědného rodičovství je hluboký rozpor, který by antikoncepce mohla překlenout. Proto Jan XXIII. jmenoval zvláštní komisi, která se měla těmito otázkami zabývat. Bylo to v době, kdy se na trh dostala antikoncepční pilulka a bylo třeba posoudit, zda její používání je v souladu s Božím plánem pro manželství. Pavel VI. tuto komisi rozšířil o nové členy (byly v ní i tři manželské páry). Konečné rozhodnutí v této věci si však (se souhlasem koncilu) vyhradil pro sebe.

Encyklika, která se stala znamením odporu

Pro papeže Pavla VI. to byl nejtěžší okamžik jeho pontifikátu. Dlouho se radil s teology, odborníky, manželskými páry, modlil se a studoval. S pokorou Božího služebníka, s vědomím mimořádné závažnosti této otázky potvrdil jako nástupce Petrův stálé učení církve. Dne 25. července 1968 vydal encykliku Humanae vitae, v níž jednoznačnými slovy odsuzuje antikoncepci i potrat a vyzývá k odpovědnému rodičovství, které může být uskutečňováno pomocí periodické abstinence (přirozených metod plánování rodičovství). „Nezradil jsem pravdu,“ řekl prý, když kladl její rukopis na stůl. Ale svět jeho poselství nepřijal.

„Nikdy předtím v historii nebyl papežský dokument přijat s tak rozšířeným hněvem a hořkostí,“ píše jeden z komentátorů dění po vydání encykliky, „a to nikoliv především od těch vně církve, nýbrž od loajálních členů v církvi.“[9] Nepochybně proto, že žádný z papežských dokumentů v minulosti nebyl v tak příkrém rozporu s převládající kulturou, očekáváními a atmosférou ve společnosti.

Celou církev zachvátila krize. Velká část věřících poselství encykliky odmítla s odvoláním na vlastní svědomí či obtížnost (nebo zdánlivou nemožnost) jeho naplňování. Současně s těmito ohlasy laiků žijících v manželství se zformoval velmi silný teologický disent (odpor vůči učení církve), který s neztenčeným úsilím působí dodnes.

Nesmíme si však myslet, že reakce na poslední encykliku Pavla VI. byly pouze negativní. Řada manželských párů, kněží, biskupů, biskupských konferencí, morálních teologů i představitelů nekatolických církví (a dokonce i jiných náboženství) s papežem hluboce souzněla a vyjádřila mu svou podporu. Manželé, kteří do svého života přijali periodickou zdrženlivost, vydávali svědectví o pozitivní změně vlastních postojů k sexualitě, prohloubení intimity a lásky a znovuobjevení důstojnosti sexuálního sebeodevzdání. Otázka antikoncepce a odpovědného rodičovství se stala mimořádně silným podnětem k obnově a rozvoji morální teologie a teologie manželství: bylo třeba znovuobjevit a prohloubit biblické základy těchto disciplín.

Katecheze o lásce a svátostné povaze manželství

Návrat k počátku, k onomu božskému plánu s člověkem od okamžiku stvoření – to je východisko z krize hodnot. Na počátek odkázal i Ježíš, když se ho farizeové snažili přivést do úzkých otázkou ohledně nerozlučitelnosti manželství (srov. Mt 19,3 nn; Mk 10,2nn). Tak uvažoval i kardinál Karol Wojtyla. Na konkláve v Sixtinské kapli, které zvolilo Jana Pavla I., pracoval na textu knihy, která by z onoho počátku vycházela. Jejím cílem bylo ukázat, že požadavky Humanae vitae nejenže nejsou v rozporu s biblickým poselstvím a učením II. vatikánského koncilu o manželské lásce, ale že v celém kontextu „pokladu víry“ dávají smysl a dotvářejí oslnivě krásnou mozaiku pravdy o člověku. Nikdy ji nevydal, alespoň ne v té podobě, jakou si představoval. Své poznámky totiž nakonec použil jako podklad pro středeční katecheze.[10]

Katecheze jsou rozvrženy do šesti cyklů:

I. Počátek. První cyklus je meditací nad Kristovou odpovědí farizeům, kterou jsme již zmínili výše. Svatý otec nás na základě slov knihy Genesis vede až za samotný práh lidské historie, k okamžiku, který předcházel prvotnímu hříchu. Biblický text je mu vodítkem, aby zrekonstruoval tři základní zkušenosti člověka ve stavu nevinnosti: tou první je zážitek prvotní samoty člověka (člověk je „sám“ před Bohem i před viditelným světem, protože si uvědomuje svou odlišnost) i člověka jako muže (protože nenachází pomoc sobě rovnou čili v jeho srdci je už od počátku touha po společenství). Druhou je prvotní jednota (muž a žena tvoří společenství osob prostřednictvím upřímného darování sebe sama). A konečně třetí je prvotní nahota. Ta ovšem není spojena s pocitem studu, který se objevuje až po prvotním hříchu jako reakce na ohrožení upřímnosti daru sebe sama: člověk se tak instinktivně brání, aby nebyl druhým považován za pouhý předmět k uspokojení potřeb.

II. Vykoupení srdce. V tomto cyklu Svatý otec na základě Kristových slov z Horského kázání (Mt 5,27–28: „Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci,“ ukazuje, jak zásadním způsobem bylo lidské srdce po prvotním hříchu zasaženo trojí žádostivostí (očí, těla a honosným způsobem života, srov. 1 Jan 2,17). Tělo se pak stává doslova místem boje mezi tím, co pochází od „nebeského Otce“ a tím, co pochází ze „světa“. Touhy těla (lidské přirozenosti zraněné prvním hříchem) se stavějí proti touhám Ducha. Aby člověk z těchto bojů vyšel vítězně, musí růst ve ctnosti čistoty, musí být posilován Boží milostí i vědomím skutečnosti, že tělo je chrámem Ducha, tedy náležitou úctou k tělu. V této souvislosti se Svatý otec také zamýšlí nad posláním umění, které si bere lidské tělo jako námět svých děl, při vytváření příznivé atmosféry pro rozvoj čistoty srdce.

III. Vzkříšení těla. Svatý Otec rozjímá nad Kristovou odpovědí saduceům, kteří ve vzkříšení nevěřili (srov. Mk 12,24–25). Tím se uzavírá jakýsi triptych dějin lidského těla: Zatímco předcházející dvě katecheze se zabývaly „počátkem“ (stavem nevinnosti) a osudem člověka po prvotním hříchu, Kristova slova nás přivádějí na práh „budoucího věku“ – vzkříšení a vykoupení těla, kdy se už lidé „nebudou ženit ani vdávat“.

Dá se říci, že tyto první tři cykly odpovídají na otázku: „Kým člověk je (a má být) podle prvotního plánu Stvořitele?“ Nebo také: „Co znamená být člověkem?“

V návaznosti na to odpovídá následující trojice katechezí na otázky: „Jak mám žít svůj život, abych dosáhl štěstí? Jak mám svým životem odpovědět na Boží volání?“[11] Proto je jejich tématem povolání k zasvěcenému panenství (celibátu) a k manželství.

IV. Křesťanské panenství. Křesťanské panenství a celibát jsou eschatologickým předjímáním a znamením „budoucího věku“. Svatý otec se opírá o text Mt 19,12 a zdůrazňuje právě tyto aspekty života těch, kteří se zřekli manželství, protože je Pán k tomu povolal. Vedle krásy tohoto povolání Jan Pavel II. připomíná i jeho nadpřirozenou plodnost.

V. Svátostná povaha manželství. V tomto bodě cyklus katechezí v určitém smyslu vrcholí. Svatý otec se zamýšlí nad pojmem svátosti v obecném slova smyslu (jako viditelného znamení a zpřítomnění božských tajemství) a konkrétně pak nad svátostnou povahou manželství. Ukazuje na hlubokou souvislost mezi „velkým tajemstvím“ snubního vztahu Krista a církve (srov. Ef 5,32) a manželstvím jako jeho svátostným znamením. Manželství je podle Svatého otce v jistém smyslu „prvotní svátostí“, která vyvěrá z tajemství stvoření a své dovršení nachází v Kristově vydání sebe sama za svou nevěstu, tj. církev.

Papež mimo jiné komentuje některé pozoruhodné vztahy mezi tak rozdílnými texty, jakými jsou poetická oslava lidské lásky v Písni písní a prostá a zároveň dojemná modlitba Tobiáše a Sáry o jejich svatební noci (srov. Tob 8,5–8).

Jedno z ústředních poselství tohoto cyklu a celé teologie těla je překvapivě prosté: snubní vztah muže a ženy (vzájemné výlučné, úplné, trvalé a upřímné sebedarování) vypovídá velmi mnoho o smyslu a cíli našeho bytí, o pravé touze našeho srdce, o povaze manželství, kněžství a zasvěceného života.

Manželé celým svým životem jistým způsobem zobrazují v tomto světě tajemství vnitřního života Boží Trojice. V okamžiku intimního sebedarování jsou tím nejdokonalejším odleskem vzájemné sebedarující se lásky osob Trojice ve viditelném vesmíru. Jejich intimní setkání se stává zpřítomněním tohoto tajemství i pro ně samotné. Jedná se samozřejmě pouze o analogii a obraz nekonečně vzdálený realitě božského života. Ale lepší obraz nenajdeme.

VI. Láska a plodnost. Poslední cyklus představuje uplatnění teologie těla na oblast odpovědného rodičovství. Jsou v něm rozebírány některé zásadní výroky encykliky Humanae vitae o manželské lásce a její plodnosti, zvláště ty, které se týkají nerozlučného spojení mezi plodivým a spojivým významem manželského styku. Svatý otec zde ukazuje, že „i když se mravní norma takto formulovaná v encyklice Humanae vitae nenachází doslovně v Písmu svatém (…), je ve shodě s celkem zjeveného učení obsaženém v biblických pramenech“[12]. Jinými slovy říká, že hlavní poselství této encykliky je ve shodě s biblickým zjevením. Má tedy svůj původ v Božím plánu pro manželství a nikoli v učitelské autoritě církve.

Katecheze o teologii těla byly zahájeny právě v době, kdy Svatý otec oznámil úmysl svolat biskupský synod na téma „O úkolech rodiny v současném světě“, a uzavřeny tři roky po vydání jednoho z nejdůležitějších dokumentů celého pontifikátu Jana Pavla II. pojednávajícího o manželství a rodině, Familiaris consortio[13]. Tato exhortace byla shrnutím plodné práce biskupského synodu (konaného roku 1980) i papežových příspěvků na toto téma. Pokud byste si chtěli přečíst pouze jediný papežský dokument o manželství, zvolte si právě tento.

Teologie těla a obnova církve

Na freskách v Sixtinské kapli se podepsal čas, římské ovzduší i necitlivé pozdější zásahy do samotné malby. Jejich restaurace, která v uměleckém světě vzbudila řadu kontroverzí, trvala téměř 20 let a byla dokončena v roce 1999. Ukázalo se, že pod nánosem letitého prachu a nečistot, které dávaly biblickým výjevům až potemnělý nádech, který jsme považovali za původní vzhled fresek, se skrývají neobyčejně jasné barvy. Na žádost Jana Pavla II. byly také odstraněny některé části oděvů, které zakrývaly nahotu postav. Byly totiž přimalovávány na přání jeho předchůdců na Petrově stolci. Mohli jsme tak po mnoha staletích spatřit fresky do velmé míry takové, jaké se zrodily v mysli jejich tvůrce.

Podobně i katecheze Jana Pavla II. můžeme chápat jako určitou restauraci obrazu člověka, jeho tělesnosti a sexuality. Pomáhají nám znovuobjevit onen původní záměr Stvořitele, skrytý pod nánosem našich zkreslených představ, předsudků, nepochopení a pokřivení, které vrstvila jedna generace za druhou.

Četba katechezí Jana Pavla II. tak trochu připomíná lovení perel na dně moře. Čas od času potřebujete vyplout na hladinu, abyste nabrali dech, abyste načerpali sílu znovu se ponořit k onomu fascinujícímu lesku, který jste zahlédli v tichu hlubiny. Životodárným kyslíkem a posilou je v tomto případě modlitba. Stejně jako tato rozjímání nad božskými tajemstvími zjevenými v lidském těle vznikala při modlitbě, tak mohou být správně pochopena právě v dialogu našeho srdce se Stvořitelem. A co více! Pak mohou skutečně proměnit náš život.

Uvedení jednoho ze stěžejních děl Karola Wojtyly/Jana Pavla II. nelze zakončit jinak, než jak on sám měl ve zvyku – prosbou k Panně Marii. Kéž Maria, ta úchvatná nazaretská dívka, snoubenka Ducha svatého, učitelka apoštolů, královna rodin a naše Matka, provází svou přímluvou tuto knihu. Vždyť její ano znamenalo naprostý zvrat v dějinách spásy: Slovo se v jejím panenském lůně stalo tělem – z nekonečné lásky Boha Stvořitele k nám lidem a jeho touhy po opětovném objetí člověka, odmítnutém kdysi prvním hříchem. Ona jako první z nás smrtelných lidí na svém těle pocítila vykupující moc Kristova kříže, a tak je nám znamením naděje, budoucnosti našeho těla.

„Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.“ (Mt 5,8)
Vskutku, blahoslavení jsou ti, kdo mají čisté srdce,
neboť oni skrze viditelné tělo mohou spatřit
odlesky neviditelných tajemství skrytých v Bohu od věčnosti…

 

Karel. D. Skočovský


[1] Mírně upravená verze předmluvy ke knize Teologie těla. Katecheze Jana Pavla II. o lidské lásce podle Božího plánu. Paulínky, Praha 2006, s. 11-19.

[2] Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003, přeložili J. a K. Bronkovi, s. 63.

[3] Tamtéž, s. 65.

[4] Čl. 1015, kurzíva přidána.

[5] Katecheze přednesená na generální audienci 20. února 1980, přel. J. Koláček.

[6] Homilie pronesená při mši slavené při příležitosti dokončení renovace Michelangelovy fresky Poslední soud, 8. dubna 1994.

[7] Zajímavou otázkou zůstává celkový počet (resp. rozsah) katechezí. Je to dáno historií samotného textu. Karol Wojtyla připravil polský rukopis k tisku těsně před svým zvolením papežem. Poté však text rozdělil na jednotlivé katecheze a v italštině přednesl během středečních audiencí.

Papež celkem přednesl 129 katechezí o teologii těla. Některé katecheze, které měl připravené v psané podobě, musel pro středeční generální audience sloučit a zkrátit, jednu úplně vynechat. Souborné polské vydání z roku 1986 (a nověji i 2008) vycházející z papežova rukopisu obsahuje 135 katechezí v podobě souvislého textu. Italské vydání (Uomo e donna lo creò, 19872), ze kterého vychází český text, zahrnuje 134 katechezí (jednu katechezi má v Dodatku – ta byla pro českou verzi zařazena chronologicky; jedna katecheze je v italském vydání vynechána, protože ji papež nakonec nepřednesl). Nový anglický překlad (ed. Michael Waldstein, Pauline, Boston 2006) obsahuje 135 katechezí plus „synoptickou“ tabulku pro porovnání různých vydání TT (str. 731-735). Český překlad má také všech 135 katechezí číslovaných 1-133 (obsahuje katecheze 95/95A a 117/117A). Toto číslování zvolil i M. Waldstein s tím rozdílem, že v českém vydání jsou katecheze 117 a 117A v opačném pořadí.

Poslední kritické vydání papežových katechezí v italštině (LEV, 20093) přijímá za oficiální text řádného magisteria papeže pouze to, co bylo skutečně Svatým otcem předneseno a poté publikováno v Insegnamenti di Giovanni Paolo II, tj. 129 katechezí. Tuto skutečnost bude třeba reflektovat v příštích českých vydáních tohoto díla.

Druhou otázkou pak je i souborný název katechezí. První i druhé italské vydání volilo "[Jako] muže a ženu je stvořil", třetí vydání (2009) pak "Lidská láska v Božím plánu" s podtitulem "Vykoupení těla a sakramentalita manželství ve středečních katechezích (1979-1984)". Anglické souborné vydání (Paoline, 1997) se nejprve přiklonilo k názvu "Teologie těla. Lidská láska v Božím plánu", který byl použit i pro český překlad katechezí. Revidovaná verze Michaela Waldsteina (2006) pak vyšla pod názvem "Jako muže a ženu je stvořil" s podtitulem "Teologie těla".

[8] Kniha je dostupná ve slovenštině: Láska a zodpovednosť, Metodicko-pedagogické centrum, Bratislava 2003.

[9] Shannon, W. H., The lively debate. Sheed and Ward, New York 1970, s. 6n.

[10] Píše o tom J. Weigel v životopise Jana Pavla II.: Weigel, J., Svědek naděje, Práh, Praha 2000, s. 334.

[11] Takto katecheze rozděluje Christopher West (srov. Theology of the body for beginners, Ancension press, West Chester 2004; česky: Teologie těla pro začátečníky. Paulínky, Praha 2010).

[12] Katecheze přednesená 18. července 1984, přel. J. Koláček.

[13] Exhortace Familiaris consortio byla vydána 22. listopadu 1981.


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011