Hlavní menu:

Bookmark and Share
16.11.2012, autor: Jan Pavel II., kategorie: Manželství

Familiaris consortio, 84 [1981]

Jan Pavel II.: Posynodální apoštolská adhortace Familiaris consortio, č. 84

(22. listopadu 1981)

České vydání: Zvon, Praha 1992.

Překlad: Terezie Brichtová; revize s latinským originálem Markéta Koronthályová

Revize (drobné stylistické úpravy textu): Karel Skočovský, 2012


Rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek

84. Bohužel, denní zkušenost ukazuje, že ten, kdo se rozvedl, většinou pomýšlí na nový sňatek, přirozeně nekatolicky uzavřený. Protože tu jde o zlo, které podobně jako jiné špatnosti stále více postihuje také katolické kruhy, musí se tento problém pečlivě a neprodleně řešit. Synodální otcové o něm výslovně jednali. Církev, zřízená k tomu, aby vedla všechny lidi, a zejména pokřtěné, ke spáse, nemůže jen tak opustit ty, kdo si vyhledali nový svazek, i když už byli s jedním partnerem spojeni svátostnou manželskou smlouvou. Proto bude neúnavně a usilovně nabízet takovým lidem spásonosné prostředky.

Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace. Je rozdíl, jestli někdo přes upřímnou snahu zachránit dřívější manželství byl zcela nespravedlivě opuštěn, anebo jestli někdo rozvrátil církevně platné manželství svou těžkou vinou. Opět jiní uzavřeli nový sňatek s ohledem na výchovu dětí, a mnohdy jsou ve svědomí subjektivně přesvědčeni, že dřívější, nenapravitelně rozbité manželství nebylo nikdy platné.

Spolu se synodou bych chtěl duchovní správce a celé společenství věřících důrazně vybídnout, aby rozvedeným pomáhali se starostlivou láskou tak, aby se necítili odloučeni od církve. Vždyť jako pokřtění mohou, ba musí mít účast na jejím životě. Mají být vybízeni k tomu, aby naslouchali Božímu slovu, účastnili se oběti mše svaté, pravidelně se modlili, podporovali obec v jejích dílech blíženské lásky a v iniciativách bojujících za spravedlnost, vychovávali děti v křesťanské víře, zachovali si kajícího ducha a konali skutky pokání, a tak aby den ze dne na sebe svolávali Boží milost. Církev se má za ně modlit, dodávat jim odvahy, chovat se vůči nim jako milosrdná matka, a tak je udržovat ve víře a v naději.

Avšak církev potvrzuje svou praxi opírající se o Písmo svaté a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimoto je tu ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství.

Svátost smíření, která otevírá cestu k svátosti eucharistie, může být udělena jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy s Kristem a věrnosti k němu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni, „zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům“.[180] [1]

Náležitá úcta ke svátosti manželství, k samotným manželům a k jejich rodinám jako i k společenství věřících zakazuje každému duchovnímu, aby z jakéhokoli důvodu nebo pod jakoukoli záminkou, třeba i pastorační, vykonal jakékoli liturgické úkony pro rozvedené, kteří uzavírají nový sňatek. Takové úkony by totiž vzbudily dojem nového svátostně platného sňatku, a tím by mohly vést k omylům, pokud jde o nerozlučnost platně uzavřeného manželství.

Tímto počínáním vyznává církev svou věrnost Kristu a jeho pravdě. Zároveň se chová mateřsky k těmto svým dětem, především k těm, které byly bez vlastní viny opuštěny zákonitým manželem.

Církev pevně věří, že i ti, kdo se vzdálili od Pánova přikázání a žijí dosud v takovéto situaci, mohou dostat od Boha milost obrácení a spásy, jestliže setrvávají v modlitbě, v kajícnosti a lásce.


[1] Jan Pavel II., homilie na zakončení 6. biskupské synody, 7 (25. října 1980): AAS 72 (1980), 1082.

 


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011