Hlavní menu:

Bookmark and Share
31.05.2011, kategorie: Zasnoubení

U trolejbusu jsem mu řekla, že souhlasím

Naše zasnoubení

S Pavlem jsme se seznámili, když jsem byla ve druhém ročníku strojnické (elektro) průmyslovky (měla jsem necelých 18 roků, před průmyslovkou jsem kvůli svému „náboženskému zatížení“ byla rok v učení na frézařku, protože jsem se nedostala na gymnázium). On byl tehdy ve čtvrtém ročníku stavební průmyslovky a měl 21 roků.

Seznámili jsme se přes členy naší „party okolo kostela“. Potkávali jsme se, občas jsme spolu promluvili a rozuměli jsme si čím dál víc… Jednou jsme byli spolu v kině, jindy v knihovně, potom mě pozval na „internátnický“ ples, pak jsem já jeho na oplátku pozvala na ples naší školy atd. – ale pořád jsme byli jen kamarádi. Na konci února mi Pavel řekl, že by chtěl se mnou chodit – že ví, že já chci začít s někým chodit až v osmnácti, což bude za tři měsíce (my jsme se bavili opravdu o ledačem), ale on půjde po maturitě na vojnu, tak abychom se do té doby poznali, abychom věděli, jestli bychom se mohli po vojně vzít; a pokud bychom viděli, že se k sobě nehodíme, tak abychom byli zase dál kamarádi. Domluvili jsme se, že mu dám odpověď za dva dny, až zase v neděli večer přijede. Tak jsem ho pak čekala u trolejbusu a řekla jsem mu, že s tím souhlasím, a začali jsme spolu chodit. Celkem dost brzo nám oběma bylo jasné, že je to „to pravé“, a tak jsme se rozhodli, že se před vojnou zasnoubíme.


Jak vaše zásnuby probíhaly?

Před zásnubami jsme si koupili stejné zásnubní prstýnky a nechali jsme si je od jednoho kněze u nás ve Zlíně posvětit. Zásnuby se konaly u mě doma, kromě nás dvou se jich zúčastnili moji rodiče a sestra a Pavlovi rodiče. Seznámili se s mými rodiči a mladší sestrou.

Měli jsme k večeři řízky s brambory a šlehačkové poháry. Potom Pavel „oficiálně oznámil“, že jsme se rozhodli zasnoubit a po vojně se chceme vzít, navlékli jsme si navzájem prstýnky a dali si pusu a všichni nám zatleskali. Bylo to 19. září 1978, necelé dva týdny před jeho odchodem na vojnu (až do Chebu ).

Obřad zásnub jsme neměli, ani jsme nevěděli, že něco takového existuje (jestli to vůbec před těmi třiceti roky existovalo – to nevím).


Byly pro vás zásnuby a období zasnoubení něčím výjimečné? Změnil se váš vztah? V čem?

Já osobně jsem se z „normální holky“ stala „zasnoubenou slečnou“ a docela dost jsem si toho považovala. Zásnubní prstýnek byl pro mě stálou vzpomínkou na Pavla, protože jsme byli daleko od sebe (i když jsme si psali aspoň tři dopisy týdně). Vnímala jsem prstýnek i jako jasné znamení toho, že už jsem si vybrala a o navazování dalších vztahů nemám zájem; a musím říct, že to moji spolužáci respektovali a celkem nám fandili (měla jsem ve třídě 32 spolužáků a jednu spolužačku). Náš vztah s Pavlem se samozřejmě změnil jak zasnoubením, tak odloučením, protože k tomu došlo skoro zároveň; ale řekla bych, že jsme oba cítili, že vstupujeme do nové fáze vztahu, určitě hlubší a závažnější…

Co pro vás v období zásnub bylo nejdůležitější? Nějaká akce, které jste se zúčastnili? Nějaká knížka?

Měli jsme štěstí na dobré rodiče a dobré kněze, kteří s námi diskutovali o různých otázkách. Oba jsme četli knížky, které se daly v té době sehnat, což byly většinou pašované z Říma nebo samizdaty. Například Tajemství manželství – samizdat bez uvedeného autora; Walter Trobisch: Dva středy, však jeden kruh a Měl jsem rád jedno děvče; a nějaké další. Já jsem chodila do scholy a vždycky v sobotu odpoledne, než jsme šly zpívat (bylo nás tam asi tak deset děvčat), jsme měly zhruba hodinku a půl setkání s knězem, kde se probíralo všechno možné – od vztahů mezi chlapci a děvčaty přes svátosti, vztah k Bohu až po církevní právo. Když Pavel přijel na opušťák, tak jsme knížku Dva středy, však jeden kruh četli spolu a probírali jsme to. A taky jsme si hodně psali dopisy a probírali jsme v nich různé věci a vyměňovali si názory.

Naše zasnoubení trvalo dva roky a dva týdny. Pavel se vrátil z vojny kvůli onemocnění ledvin už po 13 měsících, nějakou dobu pracoval mimo Zlín, potom si našel práci ve Zlíně a bydlení na ubytovně. Já jsem na začátku června odmaturovala a na podzim jsme se vzali. Myslím, že jsme měli opravdu krásnou dobu zasnoubení…

Svatbu jsme měli 4. října 1980 v Miloticích, protože hostina byla u Pavla doma, jak je to tam zvykem, ale schola přijela v plném počtu ze Zlína. Na předsvatební přípravě na faře jsme byli jenom dvakrát.  Milotický kněz nás totiž znal a věděl, že svoji víru bereme vážně, takže nás nemusí v tomto směru moc „vzdělávat“ – a příprava jako vzájemné hlubší poznání to nebyla, spíš jen ty základní věci ke svatebnímu obřadu.

Modlili jste se spolu před tím, než jste se vzali?

Ano, modlili, i když to ze začátku bylo docela zvláštní a nezvyklé. Myslím si, že kdyby něco takového tehdy existovalo, tak bychom se byli moc rádi zúčastnili přípravy pro snoubence, jakou dělají některá Centra pro rodinu, a také nějaké duchovní obnovy pro snoubence určené k prohloubení vztahu s Bohem. Manželským slibem lidé přebírají zodpovědnost za to, že povedou k víře svoje děti, a měli by být na to opravdu dobře připravení – zvláště svoji víru žít opravdu naplno!

Doporučili byste zasnoubení jiným? Myslíte, že tenhle zvyk má svůj význam?

Určitě bych to doporučila, má to velký význam. Je to takový jasný předěl mezi fází „přemýšlíme nad tím, jestli je to ten pravý/ta pravá“ a fází „už jsme si vybrali, připravujeme se na společný život“. I když samozřejmě je pořád možné zasnoubení zrušit, pokud se pro to ukážou vážné důvody.

Myslím si, že období zasnoubení je důležitou a krásnou dobou, kde se budují základy pozdějšího porozumění v manželském vztahu. Jsem moc vděčná rodičům, naší církvi a kněžím, že se nebáli nám říkat, jak by období známosti mělo vypadat. Je úžasný a nádherný dar být pro sebe navzájem „první a jediní“ a darovat si sexualitu jako svatební dar. Myslím, že skutečná intimní blízkost je výsledkem právě vzájemného porozumění na úrovni duševní a duchovní, které se po celou dobu známosti tvoří.

Čekáním jsme nic neztratili – naopak, hodně jsme získali. Víme, že si můžeme důvěřovat – že když jsme na sebe dokázali čekat před svatbou, tak se nemusíme bát delšího odloučení nebo příchodu atraktivních spolupracovníků do blízkosti toho druhého. Náš vztah je jedinečný a patří jenom nám dvěma… Díky Bohu za lásku, se kterou nám daroval naši lásku vzájemnou jako obraz Lásky své!

 

Andrea


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011