Hlavní menu:



Bookmark and Share

Annus Internationalis Familiae

Soubory ke stažení:


Text originálu: AAS 86 (1994), 974-979; EV 14, 1451-1464

Překlad: Karel Skočovský, 2012

Neoficiální pracovní překlad pro studijní účely.


 

Kongregace pro nauku víry

List biskupům katolické církve o přijímání eucharistie ze strany rozvedených věřících, kteří uzavřeli nový sňatek

Annus Internationalis Familiae

14. září 1994

 

Vážená excelence!

1. Mezinárodní rok rodiny je zvláště významnou příležitostí, kdy můžeme znovu objevit svědectví lásky a péče církve vůči rodině[1] a současně opět ukázat, jak drahocenným bohatstvím je křesťanské manželství, které tvoří základ rodiny.

2. V této souvislosti si zvláštní pozornost zaslouží obtíže a utrpení těch věřících, kteří se nacházejí v neregulérní manželské situaci.[2] Pastýři ať usilují o to, aby jim dávali zakoušet Kristovu lásku a mateřskou blízkost církve. Ať je přijímají s láskou, pobízejí k důvěře v Boží milosrdenství a s prozíravostí a respektem ať jim navrhují konkrétní kroky na cestě obrácení a formy účasti na životě církevního společenství.[3]

3. Nicméně pastýři, s vědomím, že opravdové porozumění a pravé milosrdenství nejsou nikdy oddělené od pravdy,[4] mají povinnost těmto věřícím připomenout nauku církve ohledně slavení svátostí, a zvláště přijímání eucharistie. Ohledně tohoto bodu byla v posledních letech na různých místech navržena rozličná pastorační řešení, podle nichž by zajisté nebylo možné obecně připouštět ke svatému přijímání rozvedené věřící, kteří uzavřeli nový sňatek, mohli by k němu však být připuštěni v určitých případech, kdy by na základě úsudku svého svědomí měli za to, že jsou k tomu oprávněni. Bylo by to například tehdy, když byli zcela nespravedlivě opuštěni, i když se upřímně snažili o záchranu předchozího manželství, nebo když jsou přesvědčeni o neplatnosti předchozího manželství, i když to nemohou před forum externum dokázat, nebo když už strávili dlouhý čas rozvažováním a pokáním, nebo když z morálně platných důvodů nemohou dostát povinnosti odluky.

Objevily se také návrhy, aby rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek, pro posouzení své objektivní situace absolvovali rozhovor s nějakým rozvážným a zkušeným knězem. Tento kněz by však musel respektovat jejich eventuální rozhodnutí ve svědomí ohledně přijímání eucharistie, aniž by to znamenalo oficiální schválení.

V těchto a jiných podobných případech by se jednalo o shovívavé a laskavé pastorační řešení, aby tak v různorodých situacích rozvedených, kteří uzavřeli nový sňatek, bylo dosaženo spravedlnosti.

4. I když je známo, že podobná pastorační řešení navrhovali i někteří církevní otcové a v určité míře také byla uskutečňována v praxi, nikdy si však nezískala všeobecný souhlas otců a nikdy nebyla obecnou doktrínou církve ani neurčovala její disciplínu. Učit a autenticky interpretovat „depositum fidei“ s věrností vůči Písmu svatému a tradici náleží všeobecnému magisteriu církve.

Tváří v tvář těmto výše zmíněným novým pastoračním návrhům tato kongregace má povinnost připomenout doktrínu a disciplínu církve v této věci. Církev, věrná slovům Ježíše Krista,[5] potvrzuje, že nemůže uznat za platný nový svazek, jestliže bylo platné předchozí manželství. Jestliže rozvedení uzavřou nový civilní sňatek, nacházejí se v situaci, která objektivně odporuje Božímu zákonu, a proto nemohou být připuštěni k přijímání eucharistie po celou dobu, kdy tato situace trvá.[6]

Tato norma nemá povahu trestu nebo diskriminace vůči rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek, ale vyjadřuje objektivní situaci, která ze samotné své podstaty vylučuje přístup k přijímání eucharistie: „Nemohou být k němu připuštěni, protože jejich životní stav a jejich životní poměry jsou v objektivním rozporu se smlouvou lásky mezi Kristem a církví, kterou viditelně zjevuje a zpřítomňuje eucharistie. Mimoto je tu ještě jiný zvláštní, pastorační důvod: kdyby byli tito lidé připuštěni k eucharistii, uváděli by se věřící v omyl a zmatek ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství.“[7]

Pro věřící, kteří setrvávají v takové manželské situaci, je přístup k přijímání eucharistie umožněn pouze po svátostném rozhřešení, které může být uděleno „jen těm, kdo litují, že porušili znamení smlouvy s Kristem a věrnosti k němu, a jsou upřímně ochotni žít tak, že to už nebude v rozporu s nerozlučitelností manželství. Konkrétně to znamená, že nemohou-li se muž a žena z vážných důvodů – například kvůli výchově dětí – rozejít, jak by byli povinni, ‘zavážou se, že budou žít v úplné zdrženlivosti, totiž že se zdrží úkonů, které jsou vyhrazeny manželům’.“[8] V takovém případě mohou přistoupit k přijímání eucharistie, zůstává zde však povinnost vyhnout se pohoršení.

5. Církevní doktrína i disciplína v této otázce byly v pokoncilním období obšírně vyloženy v apoštolské exhortaci Familiaris consortio. Tato exhortace mimo jiné pastýřům připomíná, že z lásky k pravdě jsou povinni dobře rozlišovat různé situace a nabádá je, aby rozvedené, kteří uzavřeli nový sňatek, povzbuzovali k účasti na rozličných momentech života církve. Zároveň však se zdůvodněním potvrzuje stálou a univerzální praxi „opírající se o Písmo svaté nepřipouštět k přijímání eucharistie věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek“.[9] Struktura této exhortace a tón jejích slov dávají jasně pochopit, že tato praxe, která je zde představena jako závazná, nemůže být podle různých situací měněna.

6. Věřící, který žije „more uxorio“ [manželským způsobem] s někým, kdo není jeho legitimní manžel nebo manželka, nesmí přistupovat k přijímání eucharistie. Kdyby si však myslel, že je to možné, pastýři a zpovědníci mají s ohledem na závažnost materie a pro duchovní dobro osoby[10] a společné dobro církve vážnou povinnost ho varovat, že takový úsudek svědomí je v přímém rozporu s učením církve.[11] Mají také, když učí, připomínat tuto nauku všem věřícím, kteří jsou jim svěřeni.

To neznamená, že by situace těchto věřících, kteří ostatně nejsou vyloučeni z církevního společenství, církvi neležela na srdci. Stará se o jejich pastorační doprovázení a zve je, aby se účastnili života církve v té míře, jak to dovolují předpisy božského práva, od nichž církev nemá moc nikoho dispensovat.[12] Na druhé straně je nezbytné věřícím, kterých se to týká, tuto skutečnost vysvětlit, aby se nedomnívali, že jejich účast na životě církve se omezuje pouze na otázku přijímání eucharistie. Je třeba jim pomoci, aby hlouběji pochopili hodnotu účasti na Kristově oběti při mši, duchovního přijímání,[13] modlitby, rozjímání Božího slova, skutků lásky a spravedlnosti.[14]

7. Mylné přesvědčení ze strany někoho, kdo se rozvedl a uzavřel nové manželství, že může přistupovat k přijímání eucharistie, se obvykle zakládá na tom, že se osobnímu svědomí přisuzuje moc na základě vlastního přesvědčení[15] v podstatě rozhodnout, zda předchozí manželství existovalo, či nikoli, a jaká je hodnota nového svazku. Něco takového je nepřijatelné.[16] Protože manželství je obrazem snubní jednoty Krista a jeho církve a základním prvkem a významným činitelem života občanské společnosti, je to ze své podstaty veřejná skutečnost.

8. Je jistě pravda, že úsudek o vlastní disponovanosti k přijetí eucharistie má být vyjádřen správně formovaným mravním svědomím. Je však stejně tak pravda, že souhlas, kterým vzniká manželství, není jen nějaké soukromé rozhodnutí, neboť pro manžele jako jednotlivce i jako pár vytváří specificky církevní a sociální situaci. Proto se úsudek svědomí o vlastní manželské situaci netýká pouze bezprostředního vztahu mezi člověkem a Bohem, jako by nebylo nezbytné zprostředkování církve, které zahrnuje také kanonické zákony zavazující ve svědomí. Neuznávat tento podstatný aspekt by znamenalo popírat, že manželství existuje jako realita církve, totiž jako svátost.

9. Nicméně exhortace Familiaris consortio, když vyzývá pastýře, aby dobře rozlišovali různé situace rozvedených, kteří uzavřeli nové manželství, připomíná také případ těch, kdo jsou si ve svědomí jistí, že jejich předchozí nenapravitelně rozpadlé manželství nebylo nikdy platné.[17] Je jistě nutné rozlišit, zda je možné prostřednictvím forum externum ustanoveného církví objektivně potvrdit nulitu tohoto manželství. Církevní disciplinární řád, i když potvrzuje exkluzivní kompetenci církevních tribunálů při zkoumání platnosti manželství, nabízí také nové způsoby, jak prokázat nulitu předchozího svazku, aby se vyloučil - pokud je to jen možné - každý rozdíl mezi pravdou ověřitelnou v [kanonickém] procesu a objektivní pravdou poznávanou správným svědomím.[18]

Řídit se úsudkem církve a zachovávat platný disciplinární řád ohledně závaznosti kanonické formy, která je nutná pro platnost manželství katolických křesťanů, je něco, co skutečně prospívá duchovnímu dobru věřících, kterých se to týká. Církev je totiž Tělo Kristovo a žít v církevním společenství znamená žít v Těle Kristově a živit se jeho Tělem. Společenství s Kristem-Hlavou v přijímání svátosti eucharistie se nikdy nesmí oddělovat od společenství s jeho údy, tj. s jeho církví. Proto je svátost naší jednoty s Kristem také svátostí jednoty církve. Přijímání eucharistie v rozporu s normami církevního společenství je proto skutečnost vnitřně si odporující. Svátostné společenství s Kristem zahrnuje a předpokládá zachovávání řádu církevního společenství, i když je někdy obtížné. Nemůže být čestné a přinášet plody, jestliže věřící, který chce přistoupit přímo ke Kristu, tento řád nerespektuje.

10. V souladu s tím, co bylo doposud řečeno, je třeba v plnosti realizovat přání vyjádřené biskupskou synodou, které Svatý otec Jan Pavel II. přijal za vlastní a které s nasazením a prostřednictvím chvályhodných iniciativ uskutečňují biskupové, kněží, zasvěcené osoby i věřící laici: totiž s pozornou láskou udělat vše, co v lásce Krista a církve může upevnit věřící, kteří se nacházejí v situaci neregulérního manželství. Pouze tak pro ně bude možné plně přijmout poselství o křesťanském manželství a ve víře snášet utrpení, které jim přináší jejich situace. V pastoraci je třeba napnout všechny síly pro to, aby lidé pochopili, že se zde nejedná o žádnou diskriminaci, ale pouze o absolutní věrnost Kristově vůli, který nám navrátil a nově svěřil nerozlučitelnost manželství jako dar Stvořitele. Bude nezbytné, aby pastýři i komunita věřících měli soucit s osobami, kterých se to týká, a milovali je, aby dokázali i ve svém břemenu poslušnosti rozpoznat Kristovo jho, které netlačí a břemeno, které netíží.[19] Jejich břemeno netlačí a netíží nikoli proto, že by bylo malé a bezvýznamné, ale stává se lehkým protože ho sdílí Pán - a s ním celá církev. Poskytovat tuto pomoc zakládající se na pravdě a lásce je to úkol pastorace, kterého je třeba se chopit s maximálním nasazením.

Sjednocen s Vámi ve společném úkolu dát zazářit pravdě Kristově v životě a v praxi církve Vás, vážená excellence, v Pánu srdečně zdravím.

 

Během audience udělené kardinálu prefektovi papež Jan Pavel II. tento list přijatý na řádném zasedání Kongregace pro nauku víry schválil a nařídil jeho zveřejnění.

Řím, sídlo Kongregace pro nauku víry, 14. září 1994, na slavnost Povýšení Svatého Kříže.


+ Joseph kardinál Ratzinger

Prefekt

+ Alberto Bovone

Titulární arcibiskup Caesareje v Numidii

Sekretář

 


[1] Srov. Jan Pavel II., List rodinám (2. února 1994), č. 3.

[2] Srov. Jan Pavel II., Apošt. exhort. Familiaris consortio, č. 79-84: AAS 74 (1982), 180-186.

[3] Srov. tamtéž, č. 84: AAS 74 (1982), 185; List rodinám, č. 5; Katechismus katolické církve, č. 1651.

[4] Srov. Pavel VI., Encyklika Humanae vitae, č. 29: AAS 60 (1968), 501; Jan Pavel II., Apošt. exhort. Reconciliatio in paenitentia, č. 34: AAS 77 (1985), 272; Encyklika Veritatis splendor, č. 95: AAS 85 (1993), 1208.

[5] Mk 10,11-12: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“

[6] Srov. Katechismus katolické církve, č. 1650; srov. také č. 1640 a tridentský koncil, ses. XXIV: Denz.-Schönm. 1797-1812.

[7] Apošt. exhort. Familiaris consortio, č. 84: AAS 74 (1982), 185-186.

[8] Tamtéž, č. 84: AAS 74 (1982), 186; srov. Jan Pavel II., Homilie na závěr VI. biskupského synodu, č. 7: AAS 72 (1980), 1082.

[9] Apošt. exhort. Familiaris consortio, č. 84: AAS 74 (1982), 185; [český překlad upraven].

[10] Srov. 1 Kor 11,27-29.

[11] Srov. Kodex kanonického práva, kán. 978 § 2.

[12] Srov. Katechismus katolické církve, č. 1640.

[13] Srov. Kongregace pro nauku víry, List biskupům katolické církve o některých otázkách týkajících se vysluhovatele eucharistie Sacerdotium ministeriale, III/4: AAS 75 (1983), 1007; Sv. Terezie z Avily, Camino de perfección, 35, 1; Sv. Alfons z Liguori, Visite al SS. Sacramento e a Maria Santissima.

[14] Srov. Apošt. exhort. Familiaris consortio, č. 84: AAS 74 (1982), 185.

[15] Srov. Encyklika Veritatis splendor, č. 55: AAS 85 (1993), 1178.

[16] Srov. Kodex kanonického práva, kán. 1085 § 2.

[17] Srov. Apošt. exhort. Familiaris consortio, č. 84: AAS 74 (1982), 185.

[18] Srov. Kodex kanonického práva, kán. 1536 § 2 a 1679 a CCEO, kán. 1217 § 2 a 1365 ohledně důkazní síly, kterou mají prohlášení stran v takových procesech.

[19] Srov. Mt 11,30.

 


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011