Hlavní menu:



Bookmark and Share

Persona humana

Soubory ke stažení:


Text originálu: AAS 68 (1976), 77-96; EV 5, 1717-1745

Překlad: překladatel neuveden

České vydání: Křesťanská akademie, Řím 1976

Převod do elektronické podoby a redakce: Karel Skočovský

Poznámka: Česky vyšlo pod názvem „O některých otázkách pohlavní etiky“. Poznámky pod čarou upraveny podle latinské předlohy. Výraz „osobnost“ (lat. persona) byl v textu nahrazen pojmem „osoba“. Mezititulky red.

V češtině je dostupný i novější překlad tohoto dokumentu, který připravil Vojtěch Kohut (Byl publikován jako příloha publikace: Kohut, V. [ed.] [1998]. Homosexualita a křesťanská antropologie. Praha, Pastorační středisko Praha, str. 91-106.) Má mnohé přednosti, ale na některých místech se poměrně dost odchyluje od latinské předlohy.


 

Kongregace pro nauku víry

Prohlášení PERSONA HUMANA

O některých otázkách sexuální etiky

29. prosince 1975

 

Úvod

1. Podle úsudku současných vědců sexualita ovlivňuje a podmiňuje lidskou osobu do té míry, že je třeba pokládat ji za jednoho z činitelů, které vtiskují životu každého člověka základní rysy, jimiž se liší od ostatních. Pohlavím jsou dány charakteristické znaky, jež biologicky, psychologicky a duchovně odlišují muže od ženy a tím i značně ovlivňují cesty dospívání a vyzrávání lidské osoby a její uplatnění ve společnosti. Proto také - jak se ostatně každý může sám snadno přesvědčit - vše, co se týká pohlavního života, je dnes častým a otevřeně projednávaným námětem knih, časopisů, novin a jiných hromadných sdělovacích prostředků.

V současné době však nabyla povážlivých rozměrů i mravní zkaženost. Jedním z jejích nejzávažnějších příznaků je přehnané zdůrazňování a vychvalování pohlavního života. Rozšířením vlivu hromadných sdělovacích prostředků tento zjev proniká nyní i do oblasti výchovy a začíná jím být nakažen i celkový všeobecný způsob myšlení.

Je pravda, že někteří vychovatelé, pedagogové a moralisté přispěli k lepšímu pochopení zvláštních hodnot obou pohlaví i k jejich uplatňování v životě. Naproti tomu však jiní navrhují teorie a praktická stanoviska, která jsou v rozporu se skutečnými lidskými mravními požadavky a někdy dokonce i přímo podporují nevázaný hedonismus.

Tím se stalo, že i mezi křesťany jsou nyní silně otřeseny zásady, mravní měřítka a životní morální pravidla, které byly až dosud věrně zachovávány. Je mnoho těch, kteří se ptají, co mají teď ještě pokládat za správné, když vidí, jak se silně šíří názory odporující tomu, čemu je učila církev.

 

Starost církve

2. Církev nemůže zůstat lhostejná vůči tomuto názorovému zmatku a mravní uvolněnosti. Jde opravdu o velmi důležitou otázku jak pro osobní život věřících, tak i pro celkový společenský život v naší době.[1]

Biskupové každý den zjišťují, jak rostou obtíže, na něž věřící narážejí, chtějí-li získat a udržet si zdravé morální zásady, zvláště pokud jde o pohlavní život, a rovněž pro duchovní pastýře je stále obtížnější, chtějí-li je lidem účinně vštěpovat. V duchu své pastýřské služby cítí, že jsou povoláni k tomu, aby v této tak závažné otázce vyšli vstříc potřebám věřících, kteří jim byli svěřeni. Někteří z nich a některé biskupské konference již uveřejnily důležité dokumenty o tomto předmětu. Přesto však se i nadále všude šíří mylné názory a různé úchylky. Z toho důvodu Posvátná kongregace pro nauku víry, z moci svého úřadu, který se vztahuje na celou církev i z pověření sv. Otce, uznala za nezbytné uveřejnit tento dokument.[2]

 

Důležitost objektivního mravního řádu

3. Lidé naší doby jsou stále více přesvědčeni, že důstojnost lidské osoby i její poslání vyžadují, aby ve světle vlastního rozumu odkryli hodnoty, které jsou jim vrozeny, a aby je nepřetržitě rozvíjeli a uplatňovali v životě, aby tak úměrně s nimi rostl i celkový pokrok.

Na morálním poli však člověk nemůže pronášet právoplatné úsudky jen podle svého osobního uvážení. „V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám nedal, ale který musí poslouchat... neboť má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem; poslouchat ho je požadavkem samotné jeho důstojnosti a podle něho bude souzen.“[3]

Nám, křesťanům, Bůh kromě toho zjevil i svůj plán spásy a v učení i v osobním příkladu Krista, našeho spasitele a posvětitele, dal nám i nejvyšší a neměnnou životní normu. On sám přece řekl: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“[4]

O skutečném povznášení lidské důstojnosti je tedy možno mluvit jedině s ohledem na základní řád, jímž se řídí sama přirozenost člověka. Je ovšem nesporné, že během dějin se mnoho konkrétních okolností a požadavků lidského života změnilo a ještě se změní; přesto však vývoj mravních zvyklostí a rovněž i život ve všech svých složkách nesmí vybočit z mezí, jež jsou stanoveny neměnnými zásadami, založenými na tom, co v podstatě tvoří lidskou osobu, a vytčenými též základními vztahy každého člověka (k druhému a k Bohu): tvůrčí prvky a vztahy, které přesahují historické okolnosti.

Takové základní principy, které může pochopit i lidský rozum, jsou obsaženy „ve věčném, objektivním a všeobecném Božím zákoně, kterým Bůh ve své moudrosti a lásce uspořádává, řídí a spravuje celý svět a vývoj lidské společnosti. Bůh činí člověka účastným na tomto svém zákoně, takže člověk může pod laskavým vedením Boži prozřetelnosti stále lépe poznávat neproměnnou pravdu.“[5] Tento Boží zákon je přístupný našemu poznání.

 

Některá mylná pojetí morálky

4. Mnoho lidí tedy dnes neprávem tvrdí, že pro zaměření jednotlivých skutků nelze najít ani v lidské přirozenosti, ani ve zjeveném zákonu jinou absolutní a neměnnou normu než tu, která je vyjádřena ve všeobecném zákoně lásky a respektování lidské osoby. Na důkaz tohoto tvrzení uvádějí, že prý tzv. normy přirozeného zákona anebo přikázání Písma sv. jsou jen výrazy určité kultury a určitého dějinného údobí.

Ve skutečnosti však Boží zjevení a rovněž filosofie ve svém správném pojetí, právě tím, že zdůrazňují to, co lidstvo opravdu potřebuje, vyjadřují zároveň i nutnost neměnných zákonů, vepsaných v samotné lidské přirozenosti a projevujících se stejným způsobem ve všech rozumných lidských bytostech.

Kromě toho Kristus zřídil svou církev jako „sloup a oporu pravdy“.[6] Pomocí a působením Ducha svatého církev neustále a beze změn předává mravní pravdy a vykládá též právoplatně nejen pozitivní zjevený Boží zákon, „nýbrž i morální zásady, jež pramení ze samotné lidské přirozenosti“[7], i jejichž účelem je všestranný rozvoj a posvěcení člověka. Je nesporné, že církev během svých dějin byla vždy pevně přesvědčena, že určitý počet přikázání přirozeného zákona na absolutní a neměnnou hodnotu a viděla proto v jejich přestupování porušení evangelního učení i jeho ducha.

 

Výchozí principy

5. Pohlavní etika se týká některých zásadních hodnot lidského a křesťanského života, a proto se toto základní učení vztahuje i na ni. Na tomto poli tedy existují principy a normy, kterým církev bez jakéhokoliv váhání vždy učila bez ohledu na světské názory a zvyklosti. Tyto zásady a normy zcela jistě nepramení z nějakého kulturního prostředí, nýbrž ze znalosti Božího zákona a lidské přirozenosti. Nelze je tudíž nikdy pokládat za překonané a uvádět je v pochybnost pod záminkou, že nyní žijeme v jiném kulturním prostředí.

Tyto principy podnítily též směrnice a doporučení II. vat. koncilu, tam kde mluví o výchově a uspořádání společenského života. Zdůrazňuje se v nich, že se má brát patřičný zřetel na stejnou důstojnost muže a ženy, a že se má respektovat odlišnost obou pohlaví.[8]

V souvislosti s pohlavností a plodivou schopností člověka koncil podotkl, že tyto „podivuhodně převyšují ty, jež se vyskytují na nižších životních stupních“.[9] Koncil pak s obzvláštní pečlivostí vyložil zásady a měřítka, jež se týkají manželského pohlavního života. Sexualita má v manželství specifický účel, a proto i tyto zásady a měřítka jsou založeny na onom specifickém účelu.

V tomto ohledu koncil prohlašuje, že mravní bezúhonnost úkonů, které jsou manželství vlastní, „nezávisí jen na upřímném úmyslu a zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat objektivními měřítky, vzatými ze samé přirozenosti lidské osoby a jejích úkonů, která uchovávají celý smysl vzájemného darování a lidského plození“.[10]

Tato poslední slova stručně shrnují koncilní učení - které bylo obšírněji vyloženo již na předešlých stranách téže konstituce Radost a naděje[11] - o účelu pohlavního styku a o základním měřítku jeho mravnosti; právě respektování tohoto účelu zaručuje i počestnost úkonu samotného.

Tentýž princip, který církev čerpá z Božího zjevení a z vlastního právoplatného výkladu přirozeného zákona, je též základem jejího tradičního učení, podle něhož pohlavní styk nabývá svého pravého smyslu a mravní nezávadnosti pouze v právoplatně uzavřeném manželství.[12]

 

Cíl tohoto prohlášení

6. Účelem tohoto prohlášení není probírat všechny druhy zneužívání pohlavního života, ani se nechce obírat všemi požadavky mravní čistoty; má v úmyslu připomenout církevní učení v některých zvláštních bodech, protože si uvědomuje, jak je nutné a naléhavé postavit se proti některým hrubým omylům a odchylným postojům i názorům, které je značně rozšiřují.

 

Pohlavní styk před manželstvím

7. Mnoho lidí se dnes dovolává práva na pohlavní styk již před manželstvím, alespoň v těch případech, kdy pevná vůle uzavřít manželství a vzájemný citový svazek, do určité míry již manželského rázu, vyžadují tento styk jako naplnění, které považují za přirozené, a to hlavně tehdy, jestliže uzavření manželství brání vnější okolnosti, anebo jestliže intimní styk se jim zdá nezbytným pro zachování vzájemné lásky.

Takový názor je v rozporu s křesťanským učením, podle něhož každý lidský pohlavní styk se má dít jen v rámci manželství. Ve skutečnosti však, ať jsou jakkoliv pevné úmysly těch, kdo již pěstují tyto předčasné styky, zůstává pravdou, že takový styk není s to zajistit osobní vztah mezi mužem ženou v celé jeho upřímnosti a věrnosti, a především jej nedokáže ubránit před rozmary a výstřelky. Kristus si přál, by toto spojení bylo stálé a trvalé a vrátil mu jeho původní základní podmínku, založenou na rozdílnosti obou pohlaví. V evangeliu stojí: „Nečetli jste v Písmě, že ten, kdo stvořil lidi, už od počátku je stvořil jako muže a ženu a prohlásil: ‘Proto opustí muž otce a matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jedna bytost’? Už tedy nejsou dva, nýbrž jedna bytost. A proto: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“[13] Sv. Pavel mluví v tomto ohledu ještě jasněji. Říká, že svobodní a vdovci, nedokážou-li žít zdrženlivě, nemají jinou možnost, než uzavřít manželství: „Je lépe, aby žili v manželství, než aby je žár přemohl.“[14] Manželstvím se totiž láska obou manželů stává součástí nepomíjivé Kristovy lásky k církvi[15] a naopak, pohlavní spojení bez manželství pouze znečisťuje chrám Ducha sv., jímž se stalo tělo každého křesťana.[16] Pohlavní spojení je tedy nedovolené, jestliže před ním nebyl uzavřen mezi mužem a ženou trvalý celoživotní svazek.

Takové je tedy církevní pojetí a učení o této otázce.[17] Lidské myšlení a historické zkušenosti vždy dávaly tomuto jejímu učení hluboce za pravdu.

Zkušenosti nás učí, že má-li pohlavní spojení skutečně odpovídat svému vlastnímu cíli a lidské důstojnosti, láska musí mít svou oporu ve stálém a trvalém manželství. Proto je nutný i manželský svazek, veřejně uzavřený a zaručovaný, kterým se zahajuje nový životní stav a je zásadně důležitý jak pro výhradní spojení určitého muže s jistou ženou, tak i pro dobro jejich rodiny a celé lidské společnosti. Ve skutečnosti se opravdu velmi často stává, že právě předmanželské pohlavní styky vylučují možnost potomstva. To, co se vydává za manželskou lásku, se nebude moci, jak by mělo, rozvinout v lásku otcovskou a mateřskou. A i kdyby se z takového spojení narodilo dítě, bude tím trpět, protože bude postrádat bezpečné rodinné prostředí, v němž by se mělo rozvíjet a mohlo v něm najít i cestu a prostředky pro své začlenění do lidské společnosti.

Snoubenci, kteří chtějí uzavřít manželství, si vyměňují svůj vzájemný souhlas. Ten je však třeba projevit i vnějším způsobem, tak, aby se stal i veřejně právoplatným. Pokud jde o věřící, podle církevních zákonů si vyjadřují svůj vzájemný souhlas ve chvíli, kdy uzavírají manželský svazek a tento souhlas činí z jejich manželství i Kristovu svátost.

 

Homosexuální jednání

8. V rozporu s učitelským úřadem církve a s mravním cítěním křesťanského lidu, někteří lidé v současné době začali na základě určitých psychologických teorií posuzovat velmi shovívavě i homosexualitu, a dokonce ji i zcela omlouvají.

Rozeznávají dva typy takových případů a jejich rozlišování lení zcela nesprávné. K prvnímu typu patří ti, u nichž se homosexualita vyvinula ze zmýlené výchovy, z nedostatečného pohlavního vývoje, z návyku, špatných příkladů nebo podobných příčin, a je tedy přechodná, nebo aspoň není neléčitelná. Druhého typu jsou lidé trvale homosexuální z jakéhosi vrozeného sklonu nebo z patologického založení a ti se považují za neléčitelné.

Pokud jde o jedince druhého typu, vyskytují se názory, že tento jejich sklon je natolik přirozený, že je třeba mít za to, že v nich ospravedlňuje homosexuální styky v jakémsi upřímném společenství života a lásky, podobném manželství, neboť se necítí schopni vést samotářský život.

Je jisté, že v pastorační činnosti je třeba mít pro tyto homosexuální jedince pochopení a podporovat je v naději, že se jim podaří překonat své osobní těžkosti, které je izolují od společnosti. Jejich vinu je nutno posuzovat velmi opatrně a rozvážně. V žádném případě však nelze použít takovou pastorační metodu, která by považovala styky mezi těmito jedinci za přirozené pro jejich stav a dopřávala jim jakési morální ospravedlnění. Podle zásad objektivního mravního řádu homosexuální styky odporují jeho základním a nepostradatelným pravidlům. Písmo svaté je odsuzuje jako zvrácenost a vidí v nich dokonce i jeden z neblahých následků odmítnutí Boha.[18] Z tohoto úsudku Písma svatého nemůžeme vyvozovat, že všechny osoby, které trpí tímto nepřirozeným sklonem jsou za něj osobně zodpovědny. Písmo svaté však dokazuje, že homosexuální styky jsou samy v sobě nezřízené a že v žádném případě je nelze schvalovat.

 

Masturbace

9. Dnes se často uvádí v pochybnost anebo i výslovně popírá tradiční katolické učení, které považuje masturbaci za vážnou mravní úchylku. Psychologie a sociologie prý dokazují, že zvláště pro dospívající mladé lidi je masturbace přirozeným zjevem jejich pohlavního vývoje. Nejde zde prý o skutečnou a těžkou vinu, jedině snad do té míry, nakolik masturbací člověk hledá dobrovolně ukojení pudu ve své vlastní osobě, neboť by to radikálně odporovalo podstatě pohlavního úkonu a pudu, který předpokládá dvě osoby rozdílného pohlaví a jehož účelem je láskyplné soužití těchto osob.

Tento názor je ovšem v rozporu s učením a pastorační praxí katolické církve. Ať už je hodnota důvodů těch, kdo ospravedlňují masturbaci biologicky anebo filosoficky, jakákoliv, a třebaže někdy tyto důvody používají i teologové, přesto vše zůstává faktem, že jak učitelský úřad církve v duchu své dlouhé a neměnné tradice, tak i mravní cit věřících, bez váhání vždy potvrzovaly, že masturbace je již sama svou povahou něčím hluboce nezřízeným, a to hlavně proto, že vědomé ukájení pohlavního pudu mimo přirozený rámec normálního manželství, zásadně odporuje jeho účelu a cíli.[19] V případě masturbace zcela chybí pohlavní styk, a to takový, jak jej vyžaduje mravní řád, čili styk, který uchovává „celý smysl vzájemného darování i lidského plození, aniž se tím přeruší pravá láska“.[20] Jedině takovýmto stykem je tedy možno ukájet pohlavní pud. Je sice pravda, že se nedá s jistotou určit, zda Písmo svaté tento hřích, tj. masturbaci, výslovně odsuzuje i odlišuje od jiných hříchů, avšak církevní tradice vždy měla právem za to, že Nový zákon ji odsuzuje tam, kde mluví o nečistotě, necudnosti a o jiných neřestech, které odporují čistotě i zdrženlivosti.

Sociologickým výzkumem je možno určit pouze to, jak často se vyskytuje masturbace na určitých místech, mezi určitými vrstvami obyvatelstva a za určitých okolností. Tím se sice stanoví jistá fakta, ale ta nejsou měřítkem, podle něhož bychom mohli posuzovat mravní hodnotu lidských skutků.[21] Častý výskyt tohoto zjevu je bezesporu nutno uvést v souvislost s vrozenou lidskou slabostí, která sama je následkem dědičného hříchu, ale také důsledkem ztráty smyslu pro Boha, úpadku mravnosti, faktu, že neřest se stala jakýmsi druhem zboží, s kterým se obchoduje, jakož i následkem bezuzdné nevázanosti určitých filmů, divadel a publikací i konečně i toho, že se zapomíná na stud, který je strážcem jistoty.

Moderní psychologie, pokud jde o masturbaci, nám poskytuje některé platné a užitečné údaje, s jejichž pomocí si můžeme vytvořit vyváženější úsudek o mravní zodpovědnosti a můžeme podle nich zaměřit i pastorační činnost. Pomocí psychologie si též lépe uvědomujeme, jak tento projev mladistvé nezralosti, který někdy přetrvá i pubertu, porucha psychické rovnováhy, nebo špatný návyk, mohou ovlivnit i celkové chování, oslabit dobrovolnost skutku, takže objektivně uváženo, nelze vždy mluvit o těžké vině. Nesmíme ovšem takový nedostatek zodpovědnosti prostě předpokládat jako daný fakt, poněvadž to by znamenalo, že neuznáváme mravní schopnosti člověka.

Při pastoraci, abychom si vytvořili vyrovnaný úsudek v konkrétních případech, je třeba vzít všeobecně v úvahu obvyklé jednání tohoto člověka, a to nejen pokud jde o uplatňování křesťanské lásky a spravedlnosti, nýbrž i pokud jde o snahu zachovávat přikázání čistoty. Přesvědčíme se především, používá-li potřebné přirozené i nadpřirozené prostředky, které osvědčená křesťanská askeze doporučuje k ovládání vášní a k rozvoji ctností.

 

Mravní závažnost hříchů proti čistotě

10. Respektování mravního zákona v sexuální oblasti a zachovávání mravní čistoty je nemálo ohrožováno, především u méně horlivých křesťanů, současnou tendencí krajně omezovat - a někdy i přímo popírat - existenci těžkého hříchu, alespoň v konkrétním lidském životě.

Někteří jdou tak daleko, že tvrdí, že smrtelný hřích, který odlučuje člověka od Boha, by spočíval jen v přímém a formálním odmítnutí Boha a jeho výzvy, s níž se obrací k člověku, a dále v sobectví, které by úmyslně a naprosto vylučovalo blíženskou lásku. Jedině v případě takovéhoto „zásadního rozhodnutí“, které se vztahuje na veškeré jednání a životní projevy lidské osoby, by se prý člověk skutečně dopustil smrtelného hříchu. Tímto rozhodnutím by člověk z vnitřního přesvědčení zaujal a potvrdil základní (záporný) postoj vůči Bohu a lidem. Naopak, tzv. okrajové, čili periferní skutky (které nezahrnují zásadní a plně osobní rozhodnutí), nejsou samy o sobě schopny pozměnit základní postoj (člověka k Bohu), tím spíš, že se lidé těchto činů dopouštějí často jen ze zvyku. Mohou tedy onen zásadní postoj jen oslabit, nikoliv však změnit.* Podle výše uvedených autorů právě na sexuálním poli je prý nejméně snadné změnit onen zásadně kladný postoj člověka vůči Bohu, protože v této oblasti - jak tvrdí - člověk nehřeší proti mravnímu řádu s plným vědomím a zodpovědností, nýbrž spíše pod vlivem svých vášní, své křehkosti a nezralosti a někdy také, protože se klamně domnívá, že tím dokazuje svou lásku k bližnímu; často se k tomu ještě připojuje i nátlak společenského prostředí.

Je sice pravda, že zásadní rozhodnutí v podstatě určuje celkový morální život člověka, ale tento postoj může být radikálně pozměněn i jednotlivými skutky, zvláště jsou-li tyto připraveny - jak se často stává - jinými, dřívějšími a méně důležitými. V žádném případě ale není pravdivé tvrzení, že jeden z těchto dílčích skutků sám o sobě nestačí k tomu, aby se člověk dopustil smrtelného hříchu.

Podle učení církve smrtelný hřích nespočívá pouze v přímém a formálním odmítnutí přikázání lásky. Dopouští se ho i ten, kdo se staví proti opravdové lásce, a takový postoj zahrnuje každé vědomé a vážné přestoupení kteréhokoliv mravního zákona.

Sám Kristus stanovil dvojí přikázání lásky jako základ mravního života. Na tomto přikázání „závisí i celý Zákon a prorokové“[22], jinými slovy, zahrnuje v sobě i dílčí předpisy. Víme, že mladíkovi, který se tázal: „Mistře, co dobrého musím konat, abych dosáhl věčného života?“ Ježíš odpověděl: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání... nebudeš vraždit, nebudeš cizoložit, nebudeš krást, nebudeš lživě svědčit, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“[23]

Člověk tedy smrtelně hřeší nejen tehdy, když jeho hříšný čin plyne z přímého pohrdání Bohem a bližním, nýbrž i tehdy, když se vědomě a svobodně, ať už z jakéhokoliv důvodu, rozhodne k něčemu, co je v hlubokém rozporu s mravním řádem, poněvadž, jak jsme dříve uvedli, v tomto rozhodnutí samotném je už zahrnuto pohrdání Božím přikázáním: člověk se totiž vzdaluje od Boha a ztrácí lásku. Podle tradičního křesťanského a církevního učení, které uznává za správné i zdravý lidský rozum, v sexuálním mravním řádu jsou obsaženy tak vysoké hodnoty pro lidský život, že každé jeho přímé porušení je objektivně těžkým přečinem.[24]

Je pravda, že hříchů proti morálnímu řádu - přihlédneme-li k jejich povaze a příčinám - se člověk může snáze dopustit bez plného uváženého souhlasu, a právě proto je radno postupovat opatrně a uváženě při posuzování viny toho, kdo se takového hříchu dopustil. Zde je obzvláště vhodné připomenout slova Písma: „Člověk hledí na vnějšek, ale Bůh vidí do srdce.“[25] Tím, že doporučujeme opatrnost při posuzování stupně subjektivní viny v případě nějakého hříchu, nechceme ovšem nijak tvrdit, že v sexuální oblasti smrtelné hříchy vůbec neexistují.

Duchovní pastýři mají tedy v tomto směru ukázat svou trpělivost a dobrotivost. Není jim však dovoleno, aby zbavovali Boží přikázání jejich platnosti, a aby příliš zmenšovali zodpovědnost jednotlivých osob. „Láska k duším se projevuje zvláště tím, že se v ničem neztenčuje spasitelné Kristovo učení. S takovýmto postojem však má být vždy spojena i trpělivost a vlídnost, podle příkladu našeho Pána, který sám jednal s lidmi tímto způsobem. Nepřišel přece na zem, aby lidi soudil, nýbrž aby je spasil. Kristus byl jistě nesmlouvavý vůči zlu, ale milosrdný k lidem.“[26]

 

Ctnost čistoty

11. Jak jsme již uvedli, účelem tohoto prohlášení je upoutat za nynějších okolností pozornost věřících na některá chybná stanoviska a omyly, kterých se mají vyvarovat. Ctnost čistoty se však neomezuje jen na to, že se vyhneme výše uvedeným hříchům. Zahrnuje v sobě i pozitivní a vyšší požadavky. Je to ctnost, která vtiskuje zvláštní ráz celé osobě v jejích vnějších i vnitřních projevech.

Tato ctnost má charakterizovat osoby podle jejich rozdílného životního stavu. U jedněch se projevuje panenstvím či celibátem, aby se mohly cele a s nerozděleným srdcem snáze věnovat výhradní službě Bohu;[27] u ostatních pak tím způsobem, jaký stanoví pro všechny mravní zákon, podle toho, zda jde o osoby ženaté, vdané či svobodné. Avšak v žádném z těchto životních stavů ctnost čistoty se neomezuje jen na vnější projevy. Podle Kristových slov má očistit srdce člověka: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nebudeš cizoložit. Já však vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostí, už s ni zcizoložil ve svém srdci.“[28]

Čistota je zahrnuta i v té zdrženlivosti, kterou sv. Pavel zařazuje mezi dary Ducha svatého a zároveň přitom odsuzuje chlípnost jako neřest obzvláště nedůstojnou křesťana, vylučující ho z nebeského království.[29] Říká: „Neboť toto je Boží vůle: vaše posvěcení. Zdržujte se smilství; naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohani, kteří neznají Boha. Nikdo ať nezkracuje a nepodvádí v té věci svého bratra... Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení. Proto když tím příkazem někdo pohrdá, pohrdá ne člověkem, ale samotným Bohem, který vám dává svého svatého Ducha.“[30] A dále: „Pokud jde o smilství a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani jejich jména ať se u vás nevyslovuji, jak se sluší na věřící... Toho si však buďte dobře vědomi, že žádný smilník ani nečistý ani chamtivý - to je modloslužebník - nemá podílu v království Kristově a Božím. Nenechte se od nikoho svést prázdnými řečmi, protože pro ty věci přichází Boží hněv na neposlušné. Proto s nimi nic nemějte. Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte tedy jako děti světla.“[31]

Apoštol kromě toho podrobněji vysvětluje i vlastní křesťanský důvod, proč máme zachovávat čistotu, tím, že odsuzuje smilstvo nejenom proto, že tím škodíme svému bližnímu a přestupujeme sociální řád, ale i proto, že smilník uráží Krista, který ho vykoupil svou krví a jehož (mystického) těla je i on sám údem, a Ducha svatého, jehož je on sám chrámem: „Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovy?... Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, zůstává mimo jeho tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrám Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh? Nevíte, že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni a to za vysokou cenu. Ať tedy vaše tělo působí Bohu čest!“[32]

Čím více si věřící uvědomí hodnotu čistoty a její nutnou funkci v životě muže a ženy, čím více pochopí svým duchovním instinktem, co tato ctnost vyžaduje a k čemu podněcuje, tím lépe též dokáží přijmout a ochotně plnit, v souhlase s učením církve to, k čemu je bude jejich svědomí nabádat v konkrétních případech.

 

Úsilí o růst v čistotě

12. Apoštol Pavel popisuje dramatickými výrazy bolestný konflikt, který se odehrává v nitru člověka zotročeného hříchem mezi tzv. „zákonem jeho rozumu“ a „zákonem tělesné žádostivosti v jeho údech“, jenž z něho dělá zajatce hříchu.[33] Člověk však může dosáhnout, že milostí Ježíše Krista bude osvobozen ze svého „smrtelného těla“.[34] Této milosti se již dostává těm, které ona sama učinila spravedlivými, těm, které zákon Ducha, poskytující život v Kristu, osvobodil od zákona hříchu a smrti.[35] Proto je apoštol Pavel zapřísahá: „Hřích proto nesmí už dál vládnout ve vašem smrtelném těle; nesmíte dělat, co se mu zachce.“[36]

Toto osvobození nás sice uschopňuje, abychom sloužili Bohu ve svém novém životě, ale nepotlačuje žádostivost, která v nás zůstává jako následek dědičného hříchu, ani zlo, k němuž nás ponouká „svět, který má ve své moci zloduch“.[37] Apoštol proto povzbuzuje věřící, aby překonávali pokušení silou, kterou dává Bůh,[38] a aby čelili „ďáblovým nástrahám“[39] vírou, vytrvalou modlitbou[40] a zdrženlivým životem, jenž podrobuje tělo službě Božímu Duchu.[41]

Žít křesťanským životem podle Kristova příkladu vyža­duje, aby každý z nás „zapřel sám sebe a den co den bral na sebe svůj kříž“[42], posilován nadějí na odměnu: „Jestliže jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Vytrváme-li, budeme s ním i kralovat.“[43]

V duchu těchto naléhavých výzev věřící i v dnešní době - a dnes právě více než kdy jindy - mají používat prostředky, které jim církev vždy doporučovala k životu v čistotě, tj. udržovat smysly i ducha v kázni, ostražitost a opatrnost, kterou se vyvarují příležitosti ke hříchu, zachovávat stud, umírněnost v zábavách, zaměstnávat se užitečnými věcmi, často se modlit, zpovídat a přistupovat k stolu Páně. Hlavně mladí lidé se mají snažit stále více rozvíjet svou zbožnost k neposkvrněné Matce Boží a za příklad k napodobování nechť si zvolí život světců a ostatních věřících, zejména mla­dých, kteří vynikli ve ctnosti čistoty.

Obzvláště je třeba, aby si všichni vysoce cenili ctnosti čistoty, její krásy a zářivého lesku, neboť tato ctnost slouží lidem ke cti a činí je schopnými opravdové, nezištné a velkodušné lásky, jež respektuje všechny ostatní.

 

Odpovědnost biskupů a vychovatelů

13. Je úkolem biskupů poučovat věřící o morální nauce, která se týká sexuálních problémů, ať jsou jakkoliv obtížné překážky, které jim při plnění tohoto úkolu kladou dnes rozšířené názory a zvyky. Toto tradiční učení je třeba pro­hlubovat, vyjádřit je přiměřeným způsobem a ukázat lidem, jak se mají zařídit za současných nových okolností. Je též záhodno rozvážně obohacovat toto učení tím, co může být řečeno pravdivého a užitečného o významu a hodnotě lidské sexuality. Musí však být věrně zachovávány a vyučovány zásady a normy potvrzené tímto prohlášením. Půjde zvláště o to, aby se věřící přesvědčili, že církev nezachovává tyto zásady jako zastaralá „tabu“, ani pod vlivem nějakých manichejských předsudků, jak se často někteří domnívají, nýbrž proto, že bezpečně ví, že takové zásady odpovídají Božímu řádu stvoření i Kristovu duchu, a tím i lidské důstojnosti.

Posláním biskupů je rovněž bdít, aby na teologických fakultách a v seminářích se vyučovala zdravá nauka, ve světle učitelského úřadu církve a pod jeho vedením. Stejně tak mají biskupové dbát i na to, aby zpovědníci správně řídili svědomí věřících a aby katechetické vyučování probíhalo v naprosté věrnosti katolickému učení.

Mezi úkoly biskupů, kněží a jejich spolupracovníků patří též varovat věřící před mylnými a pochybnými názory, které se často šíří v knihách, časopisech a na různých sjezdech.

Především ale rodiče a vychovatelé mládeže se mají vše­možně snažit, aby vedli ucelenou a jasně zaměřenou výchovou své děti a žáky k té psychologické, citové a mravní zralosti, která je vlastní jejich věku. Proto je budou rozvážně a jejich věku přiměřeně informovat a povedou jejich vůli tak, aby si osvojili křesťanské návyky, a to nejen radami, nýbrž hlavně vlastním příkladným životem, k němuž si vyprosí Boží pomoc modlitbou. Dokáží je též chránit před nebezpečími, která mladí ani netuší.

Umělci, spisovatelé a všichni, kdo mohou používat hromadné sdělovací prostředky, mají vykonávat své povolání v souladu se svou křesťanskou vírou a mají si být vědomi svého nesmírného vlivu. Neměli by též zapomínat, že „všichni bez výjimky mají respektovat prvenství objektivního morálního řádu“[44] a že není dovoleno dávat v tomto ohledu přednost domnělým estetickým cílům, hmotným výhodám a úspěchu. Ať již jde o uměleckou či literární tvorbu, o divadlo, film, anebo podávání informací, každý ve svém oboru je povinen podat v tomto směru důkaz taktnosti, slušnosti, umírněnosti a správného chápání mravních hodnot. Takovým způsobem nejen že nebudou šířit morální nevázanost, nýbrž přispějí k tomu, aby jí byla učiněna přítrž, a prospějí tím i k ozdravení morálního ovzduší ve společnosti.

Tímtéž způsobem se vynasnaží působit i všichni věřící laikové, poněvadž je to jejich právem a zároveň i apoštolskou povinností.

Nakonec pokládáme za vhodné připomenout všem následující slova II. vatikánského koncilu: „Svatý koncil prohlašuje, že děti a mládež mají právo být vedeny k správnému mravnímu úsudku a k osobnímu osvojení si mravních hodnot, jakož i k dokonalejšímu poznání Boha a k vroucnější lásce k němu. Proto naléhavě žádá všechny, kdo vládnou národům, anebo mají na starosti výchovnou činnost, aby pečovali o to, aby mládež nikdy nebyla zbavována tohoto svého posvátného práva.“[45]

 

Sv. otec Pavel VI. ratifikoval a potvrdil toto prohlášení o některých otázkách pohlavní etiky při audienci poskytnuté níže podepsanému prefektu Posvátné kongregace pro nauku víry dne 7. listopadu 1975 a nařídil, aby toto prohlášení bylo zveřejněno.

 

Dáno v Římě, v sídle Posvátné kongregace pro nauku víry dne 29. prosince 1975.

 

FRANJO kard. ŠEPER, prefekt

JÉRÓME HAMER O. P., titulární arcibiskup Lorijský, sekretář

 

 

 


[1] Srov. 2. vatikánský koncil, konstituce Gaudium et spes, 47: AAS 58 (1966), 1067.

[2] Srov. Apošt. konstituce Regimini Ecclesiae Universae, 29: AAS 59 (1967), 897.

[3] Gaudium et spes, 16: AAS 58 (1966), 1037.

[4] Jan 8,12.

[5] 2. vatikánský koncil, deklarace Dignitatis humanae, 3: AAS 58 (1966), 931.

[6] 1 Tim 3,15.

[7] Dignitatis humanae, 14: AAS 58 (1906), 940; srov. Pius XI., Casti connubii: AAS 22 (1930), 579-580; Pius XII., alokuce z 2. listopadu 1954: AAS 46 (1954), 671-672; Jan XXIII., Mater et Magistra: AAS 53 (1961), 457; Pavel VI., Humanae vitae, 4: AAS 60 (1968), 483.

[8] Srov. 2. vatikánský koncil, dekret Gravissimum educationis, 1, 8: AAS 58 (1966), 729-730, Gaudium et spes, 29, 60, 67: AAS 58 (1966), 1048-1049; 1080-1081; 1088-1089.

[9] Srov. Gaudium et spes, 51: AAS 58 (1966), 1072.

[10] Tamtéž, Srov. také č. 49: cit. dílo 1069-1070.

[11] Tamtéž, 49, 50: cit dílo 1069-1072.

[12] Toto Prohlášení neobsahuje všechny mravní normy pohlavního života v manželství, které jsou jasné vyloženy v encyklikách Casti connubii a Humanae vitae.

[13] Srov. Mt 19,4-6.

[14] 1 Kor 7,9.

[15] Srov. Ef 5,25-32.

[16] Pohlavní styk mimo manželství je výslovně odsouzen: 1 Kor 5,1-6, 9; 7,2; 10,8; Ef 5,5; 1 Tim 1,10; Žid 13,4; a s explicitním zdůvodněním: 1 Kor 6,12-20.

[17] Srov. Inocenc IV., list Sub catholicae professione z 6. března 1254: DS 835; Pius II., tvrzení odsouzená v listě Cum sicut accepimus z 14. listopadu 1459: DS 1367; dekrety Posv. officia z 24. září 1665: DS 2045; z 2. března 1679: DS 2148; Pius XI., enc. Casti connubii: AAS 22 (1930), 558-559.

[18] Řím 1,24-27: „Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak po tom toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se tvoru, a nedbali na Stvořitele. Ten ať je veleben na věky! Amen. Proto je Bůh nechal klesnout do hanebných vášní. Jejich ženy totiž zaměnily přirozené obcování za protipřirozené, a podobně i muži nechali přirozeného styku se ženou a rozpálili se náklonností k sobě navzájem. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za svoje poblouznění.“ Srov. také, co říká sv. Pavel o těch, kteří se oddávají sodomii v 1 Kor 6,10; 1 Tim 1,10.

[19] Lev IX., ep. Ad splendidum nitentis: DS 687-688; Dekret Posv. officia, 2. března 1679: DS 2149; Pius XII., Alokuce z 8. října 1953: AAS 45 (1953), 677-678; z 19. května 1956: AAS 48 (1956), 472-473.

[20] Gaudium et spes, 51: AAS 58 (1966), 1072.

[21] „Sociologické průzkumy jsou užitečné k lepšímu poznání myšlenkového světa, starostí a potřeb těch, kterým hlásáme slovo Boží, stejně jako odporu, který mu klade lidský rozum v moderní době, v důsledku velmi rozšířeného názoru, že mimo vědu neexistuje žádný jiný oprávněný způsob poznání. Avšak uzávěry podobných průzkumů nemohou samy o sobě být rozhodujícím měřítkem pravdy.“ (Pavel VI., Apošt. exhortace Quinque iam anni z 8. prosince 1970: AAS 63 [1971], 102).

* Optio fundamentalis, zásadní [nebo též základní] rozhodnutí, je starý scholastický výraz. Znovu si ho oblíbili moderní moralisté. Chtějí jím vyjádřit pravdu, že se nemohou skutky člověka posuzovat izolovaně, bez souvislosti se srdcem, ale jenom v rámci jeho zásadního postoje k dobru a zlu. Dokument ovšem neodsuzuje tento způsob hodnocení mravního jednání, ale jenom výstřelky v jeho aplikaci, lehkomyslnost, s jakou se předpokládá, že už není vůbec schopen velkého hříchu ten, kdo se zásadně rozhodl pro dobro. (Poznámka k českému překladu).

[22] Mt 22,40.

[23] Mt 19,16-19.

[24] Srov. poznámky 17 a 19; dekret Posv. officia z 18. března 1666: DS 2060; Pavel VI., enc. Humanae vitae, 13, 14: AAS 60 (1968), 489-491.

[25] 1 Sam 16,7.

[26] Pavel VI., enc. Humanae vitae, 29: AAS 60 (1968) 501.

[27] Srov. 1 Kor 7, 7.34; tridentský koncil, sess. XXIV, kán. 10: DS 1810; 2. vatikánský koncil, konstituce Lumen gentium, 42, 43, 44; biskupský synod De sacerdotio ministeriali, II. část, 4b: AAS 63 (1971), 915-916.

[28] Mt 5,27-28.

[29] Srov. Gal 5,19-23; 1 Kor 6,9-11.

[30] 1 Sol 4,3-8; Srov. Kol 3,5-7; 1 Tim 1,10.

[31] Ef 5,3-8; srov. 4,18-19.

[32] 1 Kor 6,15.18-20.

[33] Srov. Řím 7,23.

[34] Srov. Řím 7,24-25.

[35] Srov. Řím 8,2.

[36] Řím 6,12.

[37] 1 Jan 5,19.

[38] Srov. 1 Kor 10,13.

[39] Ef 6,11.

[40] Srov. Ef 6,16.18.

[41] Srov. 1 Kor 9,27.

[42] Lk 9,23.

[43] 2 Tim 2,11-12.

[44] 2. vatikánský koncil, dekret Inter mirifica, 6: AAS 56 (1964), 147.

[45] Gravissimum educationis, 1: AAS 58 (1966), 730.


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011