Hlavní menu:



Bookmark and Share

Promluva k Družinám Panny Marie

Soubory ke stažení:


Text originálu: AAS 62 (1970), 428–437

Překlad: Alžběta Dřímalová, 2009

Redakce: Karel Skočovský, 2010

(Mezititulky redakční podle anglického překladu)


 

PAPEŽ PAVEL VI.

Promluva k Družinám Panny Marie[1]

4. května 1970

 

1. Drazí synové, drahé dcery,

nejdříve vám z celého srdce děkujeme za vaše slova víry, za vaši noční modlitbu na mé úmysly i za vaše nasazení ve službě novým povoláním. A chceme vám říci, jak velkou radost máme dnes ráno, že vás můžeme přijmout a skrze vás se obrátit na 20 000 manželů hnutí Družiny Panny Marie, o jehož rozšíření ve světě a snaze žít s Kristem a každodenně s ním pracovat na vaší manželské lásce jste mi před chvílí vyprávěli. Mezi křesťanskými páry tvoříte skupinky vzájemné duchovní pomoci, jimž v jejich úsilí pomáhá i kněz. Jak bychom se z toho neradovali? Drazí synové a drahé dcery, papež vás z celého srdce povzbuzuje a žehná vašemu snažení.

Příliš často se mohlo zdát, že se církev k lidské lásce staví podezíravě, ale tento dojem je nesprávný. A tak vám to dnes chceme jasně říci: ne, Bůh není nepřítelem velkých věcí lidského života a církev v žádném případě nepodceňuje každodenně prožívané hodnoty manželů. Právě naopak, dobrá zpráva přinesená Kristem Spasitelem je také dobrou zprávou pro lidskou lásku, vynikající ve svých počátcích – „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“[2] – pak ovšem porušenou hříchem, ale také vykoupenou do té míry, že se stává díky milosti prostředkem ke svatosti.

 

Manželství jako povolání ke svatosti

2. Jako všichni pokřtění jste i vy, podle učení církve znovu slavnostně potvrzeného na koncilu,[3] povoláni ke svatosti. Máte k ní ale směřovat sobě vlastním způsobem, svým životem v rodině a skrze něj.[4] Církev nás učí: „manželé [jsou] milostí posilováni k svatému životu“[5] a k tomu, aby ze svého manželství učinili „domácí svatyni církve“.[6] Tyto myšlenky, na něž se dnes tak tragicky zapomíná, jsou vám jistě známé. Chceme o nich s vámi trochu přemýšlet, abychom ve vás posílili, je-li to potřeba, vůli žít velkomyslně vaše lidské a křesťanské povolání k manželství[7] a spolupracovat tak na velkém úmyslu Boží lásky ke světu, jímž je utvořit lid „ke chvále jeho božské velebnosti“.[8]

 

I. Manželství

Jako muže a ženu je stvořil

3. Jak nás učí Písmo svaté, manželství je dříve než svátostí velkolepou pozemskou skutečností. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu.“[9] Chceme-li pochopit, čím je a čím má být lidský pár, manželé, je třeba se k této první stránce Bible stále vracet.

Psychologické rozbory, psychoanalytické výzkumy, sociologické průzkumy a filozofické reflexe jistě mohou přinést svůj osvětlující pohled na sexualitu a lidskou lásku, ale spíše by nás zaslepovaly, kdyby opomíjely toto základní učení, které je nám dáno od počátku: dualita pohlaví byla Bohem chtěna, aby muž a žena společně byli obrazem Boha a jako on zdrojem života: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji!“[10]

Pozorné čtení proroků, mudroslovných knih a Nového zákona nám ostatně význam této základní skutečnosti ukazuje a učí nás, abychom ji neredukovali na tělesnou touhu a sexuální aktivitu, ale objevili v ní komplementární hodnotu muže a ženy, velikost i křehkost manželské lásky, její plodnost a otevřenost tajemství záměru Boží lásky.

 

Výchova k lásce za současných podmínek

4. Toto učení si i dnes zachovává veškerou svou hodnotu a vyzbrojuje nás proti pokušením ničivého erotismu. Tento scestný fenomén by nás měl alespoň varovat před nebezpečím materialistické civilizace, která v této tajemné oblasti jaksi tuší něco jako poslední ostrůvek posvátné hodnoty. Budeme ji umět vytrhnout z pasti smyslnosti?

Umějme alespoň zarazit neblahé dopady cynické invaze ziskuchtivého průmyslu v této oblasti na mládež. Podporujme výchovu, která bez potlačování či zákazů pomáhá dítěti nebo dospívajícímu postupně si uvědomovat sílu, která se v něm probouzí, integrovat ji do své osobnosti, tuto rostoucí sílu ovládat a dospět k plné zralosti citové i pohlavní a připravit se tak na sebedarování v lásce v její opravdové dimenzi, způsobem výlučným a definitivním.

 

Manželství: jediné a nerozlučitelné

5. Svazek muže a ženy se ve skutečnosti radikálně liší od jakéhokoli jiného lidského společenství a utváří jedinečnou skutečnost, tedy manželství založené na vzájemném darování jednoho druhému: „a stanou se jedním tělem“.[11] Neodvolatelná nerozlučitelnost tohoto svazku je pečetí svobodného a vzájemného závazku dvou svobodných osob, které „už tedy nejsou dva, ale jeden“.[12] Jsou jedno tělo, jeden pár, mohli bychom téměř říci jediná bytost. Jejich jednota na sebe sňatkem bere sociální a právní formu a projevuje se jako společenství života, jehož plodným vyjádřením je tělesné darování.

To znamená, že sňatkem vyjadřují manželé vůli navzájem si patřit celý život a za tímto účelem utvořit objektivní pouto, jehož zákonitosti a nároky zdaleka nejsou otroctvím, ale garantují ochranu a skutečnou oporu, jak to každodenně sami zažíváte.

 

Manželská láska

6. Darování ovšem není splynutí. Každá osobnost zůstává odlišná, ve vzájemném darování zdaleka není zrušena, ale potvrzena a zušlechtěna a během manželského života roste podle zákona lásky: dávat se jeden druhému a dávat se společně druhým.

Láska je totiž pojivo, které tomuto společenství života dává pevnost a nadšení, které ji vede ke stále dokonalejší plnosti. Účastní se toho celá bytost v hloubce svého osobního tajemství   a všech svých složek citových, smyslových, tělesných i duchovních, takže stále lépe utváří Boží obraz, jejž mají manželé povolání ztělesňovat ve svých radostech i zkouškách života, takže je pravda, že láska je víc než jen láska. Není žádná manželská láska, která by ve své nejhlubší radosti nebyla vzepětím k nekonečnu a nechtěla být ve svém vzletu věrná, úplná, výlučná a plodná.[13] A v této perspektivě nachází touha svůj plný význam. Manželský akt je pro manžele prostředkem vyjádření a stejně tak poznávání a utváření společenství. Udržuje    a posiluje lásku a v jeho plodnosti manželé nacházejí nejvyšší naplnění: podle Božího obrazu se totiž stávají pramenem života.

Křesťan ví, že lidská láska je dobrá právě svým původem, a pokud je, jako vše v člověku, zraněná a deformovaná hříchem, nachází svou spásu a vykoupení v Kristu. Ostatně nejsme poučeni dvaceti stoletími křesťanské historie? Kolik párů našlo v manželském životě, jediném životním společenství, které je založeno na svátosti, svou cestu ke svatosti!

 

II. Manželé „v Pánu“

Nové stvoření

7. Dílem Ducha svatého[14] z nás křestní obnovení dělá nové stvoření,[15] povolané „žít novým životem“.[16] V tomto velkém díle obnovy všeho v Kristu se i manželství, očištěné a obnovené, stává novou skutečností, svátostí nové smlouvy. A tak je na prahu Nového zákona, stejně jako na počátku Starého, vyzdvižena manželská dvojice. A jako bylo manželství Adama a Evy pramenem zla, které se rozšířilo na celý svět, tak manželství Josefa a Marie je vrcholem, z něhož se rozlévá svatost po celé zemi. Spasitel začal dílo spásy tímto panenským a svatým spojením, v němž se ukazuje jeho všemohoucí vůle očistit a posvětit rodinu, svatyni lásky a kolébku života.

 

Jednota „v Pánu“

8. Od té chvíle je vše proměněno. Svatý Pavel upozorňuje křesťanský pár, který se chce vzít: „nepatříte sami sobě“.[17] Jsou údy Kristovy, oba „v Pánu“, a jejich spojení se tedy děje také „v Pánu“ stejně jako spojení s církví. Proto je manželství „velikým tajemstvím“,[18] znamením, které nejenže tajemství spojení Krista s církví představuje, ale i obsahuje a vyzařuje milostí Ducha svatého, který mu vdechuje život. Ten nám totiž dává lásku, která je přece vlastní Bohu, abychom ho milovali a také abychom touto božskou láskou milovali druhé: „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“[19] Projevy něžnosti jsou tedy u křesťanských manželů proniknuty láskou, kterou čerpají v Božím srdci. A jestliže by lidskému zdroji hrozilo vyschnutí, jeho božský pramen je stejně nevyčerpatelný jako neproniknutelné hlubiny Boží něhy.

K tak důvěrnému, silnému a bohatému společenství směřuje manželská láska. Jako vnitřní a duchovní skutečnost proměňuje životní společenství manželů v to, co by se dalo podle učení koncilu nazvat „domácí církev“,[20] skutečnou „buňku církve“, jak to říkal už náš milovaný předchůdce Jan XXIII. při vaší pouti 3. května 1959,[21] buňku základní, životodárnou, bezpochyby nejmenší, ale také nejzákladnější buňku organismu církve.

9. Tajemství, v němž je zakořeněna manželská láska a které osvětluje všechny její projevy, je tajemství Vtělení, které povyšuje naše lidské možnosti a proniká je zevnitř. Křesťanská láska je, aniž by jimi pohrdala, přivádí k jejich plnosti, s trpělivostí, velkodušností, silou a jemností, jak rád zdůrazňoval svatý František Saleský, když vyzdvihoval manželství svatého Ludvíka.[22]

Je-li nebezpečná fascinace tělem, pak pokušení angelismu není o nic méně nebezpečné: pohrdaná skutečnost se brzy domáhá svého místa. A tak ať se křesťanští manželé s vědomím toho, že nesou svůj poklad v nádobě hliněné,[23] snaží s pokornou horlivostí uvádět v život doporučení svatého Pavla: „vaše těla jsou údy Kristovými..., chrámem Ducha svatého... Oslavujte proto Boha svým tělem.“[24] „Manželé v Kristu“ se už nemohou spojovat jinak než ve jménu Kristově, kterému patří a pro nějž mají pracovat jako aktivní údy. Nemohou tedy disponovat svým tělem, zvláště proto, že je principem předávání života, leda v Duchu a pro Kristovo dílo, protože jsou jeho údy.

 

Plodnost páru

10. Tělesná plodnost křesťanských manželů, „svobodných a zodpovědných spolupracovníků Stvořitele“,[25] tedy získává novou vznešenost. Síla, která je vede ke spojení, je nositelkou života a dovoluje Bohu dopřát si děti. Manželé, kteří se stali otcem a matkou, nad křtitelnicí s úžasem zjišťují, že jejich dítě, znovuzrozené „z vody a z Ducha“,[26] je od této chvíle Božím dítětem a že je jim svěřeno, aby bděli nejen nad jeho růstem tělesným a mravním, ale také nad rozkvětem a vývojem onoho „nového člověka“.[27] Ono už není jen to, co vidí, ale ještě víc to, v co věří, „nekonečno tajemství a lásky, které by nás oslepilo, kdybychom je viděli tváří v tvář“.[28] Tak se výchova stává skutečnou službou Kristu, podle jeho vlastních slov „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“.[29]

A když se stane, že se dospívající uzavře před výchovným vlivem rodičů, mohou se v bolesti účastnit na Kristově utrpení z odmítnutí člověka.

11. Drazí rodiče, Bůh vám nesvěřil tak důležitý úkol,[30] aniž by vám dal zázračný dar, totiž svou otcovskou lásku. Skrze rodiče, kteří milují své dítě, v němž žije Kristus, se projevuje láska Otce, jenž se sklání nad svým milovaným Synem.[31] Skrze autoritu rodičů se uskutečňuje jeho autorita, skrze jejich oddanost jeho prozřetelnost „Otce, od něhož každé otcovství na nebi i na zemi pochází“.[32] A tak také malý křesťan skrze lásku svých rodičů objevuje otcovskou lásku Boha a, jak říká koncil, „první zkušenost s církví“.[33] Uvědomí si to nepochybně, teprve až trochu vyroste, ale Boží láska skrze něhu otce i matky už nyní způsobuje, že v něm rozkvétá a roste život Božího dítěte. Jaká je tedy nádhera vašeho povolání, které svatý Tomáš právem připodobňuje kněžské službě: „Někteří šíří a udržují duchovní život čistě duchovní službou, to je případ svátosti kněžství, jiní skrze službu zároveň tělesnou a duchovní, což se uskutečňuje ve svátosti manželství, jež spojuje muže a ženu, aby přiváděli na svět potomstvo a vychovávali je k uctívání Boha.“[34]

Manželé, kteří prožívají tu těžkou zkoušku, že nemají děti, jsou i přesto povoláni ke spolupráci na růstu Božího lidu, a to mnoha různými způsoby.

 

Povinnost pohostinnosti

12. Chtěli bychom dnes ráno zaměřit vaši pozornost k tématu pohostinnosti, která je vynikající formou apoštolského poslání manželů. Svatý Pavel Římanům doporučuje: „ochotně poskytujte pohostinství“,[35] obrací se především na manžele a přitom myslí na pohostinnost Akvily a Priscilly, již sám jako první využíval a již pak přijímalo celé křesťanské shromáždění.[36] Jakou milostí je v naší době, pro mnohé tolik tvrdé, být vítán, slovy svatého Jana Zlatoústého,[37] „v této malé církvi“, vstoupit do její něhy, objevit její mateřskost, zakusit milosrdenství; vždyť je pravda, že křesťanská rodina je „smějící se a něžnou tváří církve“.[38] Je vaším úkolem velkodušně naplňovat tento nenahraditelný apoštolát manželů, jejichž výsadní doménou je příprava snoubenců, pomoc mladým manželům a podpora manželů v tísni.

Když budete oporou jeden druhému, budete schopni se zhostit velkých úkolů v církvi i občanském společenství. Voláme vás k tomu s velkou důvěrou a nadějí: „Křesťanská rodina hlásá mocným hlasem jednak nynější moc Božího království, jednak naději na blažený život. Tak svým příkladem a svědectvím usvědčuje svět z hříchu a poskytuje světlo těm, kteří hledají pravdu.“[39]

 

III. Povolání ke svatosti

Růst v lásce

13. Drazí synové a drahé dcery, jak jistě víte, životem z milosti svátosti manželství jdete cestou „vytrvalé a velkodušné lásky“[40] ke svatosti. K ní jsme všichni povoláni milostí[41]– ne nějakým svévolným požadavkem, ale láskou Otce, který touží po plném rozvoji a naprostém štěstí svých dětí. Ostatně k tomu, abyste jej dosáhli, nejste odkázáni jen sami na sebe, vždyť Kristus a Duch svatý, „obě Boží ruce“, jak říká svatý Irenej, bez ustání pracují pro vás.[42]

Nenechte se tedy odradit žádnými pokušeními, obtížemi, zkouškami, které se na cestě vynořují, a nemějte obavu jít proti proudu toho, co si myslí a říká pohanský svět, je-li to potřeba. Svatý Pavel nás varuje: „A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení.“[43]

Ani ve chvíli selhání neztrácejte odvahu, náš Bůh je Otec plný něhy a dobroty, starostlivý  a přetékající láskou ke svým dětem, které se někdy na cestě znaví. A církev je matka, která vám chce pomáhat žít naplno ideál křesťanského manželství, jehož požadavky i krásu vám připomíná.

14. Drazí synové, kaplani Družin Panny Marie, víte na základě dlouhých a bohatých zkušeností, že zasvěcený celibát vám dovoluje být pohotově nablízku manželům na jejich cestě ke svatosti a svými činy svědčit o Boží lásce v církvi. Denně jim pomáháte „kráčet ve světle“,[44] uvažovat správně, tedy oceňovat jejich jednání v pravdě, chtít správně, tedy odpovědně orientovat jejich vůli k dobru, jednat správně, tedy i skrze nepředvídané události postupně sjednocovat jejich život s ideálem křesťanského manželství, o něž se tak velkodušně snaží.

Kdo by to nevěděl? Jen pomaličku se lidské bytosti daří různé sklony uspořádat a integrovat, až je harmonicky vede ke ctnosti manželské čistoty, v níž se manželé mohou plně lidsky a křesťansky rozvinout. Jedná se skutečně o dílo osvobození a je plodem pravé svobody Božích dětí, jejichž svědomí má být zároveň respektováno, formováno a poučováno v atmosféře důvěry a ne úzkosti. V takové atmosféře nejsou mravní zákony vnímány jako nelidsky chladné, abstraktně objektivní. Naopak – mají manžele na jejich cestě vést. Když se manželé snaží trpělivě a pokorně bez toho, že by ztráceli odvahu kvůli neúspěchu, vysoké nároky posvěcené lásky v pravdě žít, pak morální pravidla, která jim mají tyto nároky připomenout, už neodmítají jako překážku, ale uznávají jako mocnou oporu.

 

Radostná zvěst pro manžele

15. Cesta manželů jako každý lidský život má různé etapy; těžké a bolestné fáze v nich mají také své místo, jak sami v průběhu let zakoušíte. Ale je třeba nahlas říci, že v lidech dobré vůle nikdy nemá mít místo úzkost a strach. Vždyť přece evangelium je radostná zvěst také pro manžele, zvěst sice náročná, ale přesto hluboce osvobozující! Vědomí toho, že jsme ještě nedosáhli vnitřní svobody, že jsme v moci svých sklonů, poznání, že jsme téměř neschopni respektovat základní mravní zákon, přirozeně vzbuzuje tísnivou reakci. Ale je to rozhodující okamžik, kdy křesťan ve svém zmatku místo neplodné a ničivé revolty dochází před láskou Krista Spasitele k převratnému poznání, že je člověk hříšný.

 

Velikonoční tajemství

16. Veškerý pokrok v duchovním životě se zahajuje tímto radikálním uvědoměním si vlastní hříšnosti. Manželé se takto do hloubky „evangelizují“ a odhalují „s bázní a chvěním“,[45] ale také s nadšenou radostí, že se v jejich svazku stejně jako ve spojení Krista s církví naplňuje velikonoční tajemství smrti a vzkříšení.

V nitru velké církve tato malá církev poznává v pravdě, čím je: společenstvím – slabým, někdy hříšným a kajícím, ale kterému je odpuštěno – na cestě ke svatosti, „v Božím pokoji, který převyšuje všechno pomyšlení“.[46] Zdaleka sice není v bezpečí před selháním – „když se někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“[47] – ani osvobozeno od trvalého úsilí, někdy v krutých podmínkách, jež pomáhá snášet jedině myšlenka účasti na Kristově utrpení.[48] Manželé alespoň vědí, že nároky manželského mravního života, jež jim církev připomíná, nejsou nějaké nesnesitelné a neuskutečnitelné zákony, ale Boží dar, který jim i přes jejich slabosti pomáhá dosáhnout bohatství lásky plně lidské a křesťanské. Už zdaleka nemají pocit sklíčenosti, jako by se octli ve slepé uličce, nebo snad uvázli ve smyslnosti a přestali chodit ke svátostem, protože by se bouřili proti církvi a považovali ji za nelidskou, nebo se zatvrdili v nemožném úsilí, které ohrožuje jejich harmonii a vyrovnanost či samotné manželství. Otvírají se totiž naději s jistotou, že každý pramen milosti v církvi jim může pomoci na cestě k dokonalosti v jejich lásce.

 

Závěr

Apoštolát skrze osobní svědectví

17. Takové jsou perspektivy, v nichž uprostřed světa prožívají křesťanští manželé dobrou zprávu o spáse v Kristu a postupují ke svatosti v manželství a skrze ně, ve světle, síle a radosti Spasitelově. Stejné je i hlavní zaměření apoštolátu Družin Panny Marie: začíná svědectvím vlastního života, které má sílu přesvědčovat. Náš neklidný svět horečnatě osciluje mezi strachem a nadějí a mnoho mladých na cestě, která se před nimi otvírá, naráží a klopýtá. Kéž je to pro vás podnět a výzva. V Kristově síle můžete a máte dělat velké věci. Rozjímejte jeho slovo, přijímejte jeho milost v modlitbě a ve svátostech smíření a Eucharistie, posilujte se vzájemně a buďte prostými a diskrétními svědky radosti. Muž a žena, kteří se milují, úsměv dítěte, pokoj v manželství, to je kázání beze slov, ale překvapivě tak přesvědčivé, že z něj může každý člověk vycítit průzračný odlesk ještě jiné lásky a její nekonečné volání.

 

Nové jaro církve

18. Drahé děti, jste živé a aktivní buňky církve, která skrze vaše manželství hmatatelně dosvědčuje moc spasitelné lásky a přináší plody svatosti. Vy, manželé zkoušení, manželé šťastní, manželé věrní, připravujete pro církev a svět nové jaro, jehož rašení v nás už probouzí jásavou radost. Při pohledu na vás a s myšlenkou na miliony křesťanských manželů po celém světě jsme naplněni nepotlačitelnou nadějí a ve jménu Kristově vám říkáme s důvěrou: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“[49] V jeho jménu svoláváme na vás a vaše milované děti, na všechny manžele Družin Panny Marie a jejich kaplany, zvláště otce Caffarela, hojnost Boží milosti a dáváme vám velké apoštolské požehnání.

Ještě před požehnáním se chceme s vámi pomodlit Otče náš na všechny úmysly vašeho hnutí:

- za všechny manžele Družin Panny Marie a za vdovce a vdovy, kteří k nim také patří,

- za jejich děti, aby je Bůh chránil a vzbudil mezi nimi povolání,

- za manžele, kteří trpí nebo prochází zkouškami,

- a nakonec aby stále větší počet manželů a manželek objevoval bohatství křesťanského manželství.

 


[1] Francouzsky Équipes Notre-Dame (Družiny Naší Paní), hnutí manželů, které založil společně se čtyřmi manželskými páry v roce 1938 otec Henri Caffarel. Více na: http://www.equipes-notre-dame.com – pozn. red.

[2] Gn 1,31.

[3] Srov. Dogmatická konstituce Lumen gentium, 11.

[4] Tamtéž, 41.

[5] Pastorální konstituce Gaudium et spes, 49.

[6] Dekret Apostolicam actuositatem, 11.

[7] GS, 1, 47–52.

[8] Ef 1,14.

[9] Gn 1,27.

[10] Gn 1,28.

[11] Gn 2,24.

[12] Mt 19,6.

[13] Srov. encyklika Humanae vitae, 9.

[14] Srov. Tit 3,5.

[15] Srov. Gal 6,15.

[16] Řím 6,4.

[17] 1 Kor 6,19.

[18] Ef 5,32.

[19] Jan 13,34.

[20] Dogmatická konstituce Lumen gentium, 11.

[21] Discorsi, messaggi, colloqui del santo Padre Giovanni XXII, I, Tip. Pol. Vat., s. 298.

[22] Úvod do zbožného života, III. část, 38. kapitola.

[23] Srov. 2 Kor 4,7.

[24] 1 Kor 6,13-20.

[25] Encyklika Humanae vitae, 1.

[26] Jan 3,5.

[27] Ef 4,24.

[28] Emmanuel Mounier své ženě Paulette 20. 3. 1940. Oeuvres, IV, Paris, Seuil, 1963, s. 662.

[29] Mt 25,40.

[30] Srov. Deklarace Gravissimum educationis.

[31] Srov. 1 Jan 4,7-11.

[32] Srov. Ef 3,15.

[33] Deklarace Gravissimum educationis, 3.

[34] Contra gentiles IV, 58.

[35] Řím 12,13.

[36] Srov. Sk 18,2-3; Řím 16,3-4; 1Kor 16,19.

[37] Homilie 20 na Ef 5,22-24, č. 6; PG 62, 135–140.

[38] Výraz, který použil jeden pár z hnutí Družiny Panny Marie a který cituje H. Caffarel v Anneau d’Or, č. 111–112; Le mariage, ce grand sacrement, Paris, Feu noveau, 1963, s. 282.

[39] Dogmatická konstituce Lumen gentium, 35.

[40] Tamtéž, 41.

[41] Srov. Mt 5,48; 1 Sol 4,3; Ef 1,4.

[42] Srov. Adversus haereses IV, 28, 4; PG 7, 1, 200.

[43] Řím 12,2.

[44] Srov. 1 Jan 1,7.

[45] Flp 2,12.

[46] Flp 4,7.

[47] 1 Kor 10,12.

[48] Srov. Kol 1,24.

[49] Mt 5,16.


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011