Hlavní menu:



Bookmark and Share

Redemptoris custos

Soubory ke stažení:


Text originálu: AAS 82 (1990), 5-34; EV 11, 2379-2440.

Překlad: překladatel neuveden

České vydání: Česká biskupská konference, Praha 2006 (pro vnitřní potřebu); dostupné on-line

Revize překladu pro studijní účely: Karel Skočovský, 2012

Poznámka: Text byl na mnoha místech revidován s přihlédnutím k latinské, anglické a italské verzi dokumentu.


 

Jan Pavel II.


Apoštolská adhortace

REDEMPTORIS CUSTOS

O svatém Josefovi a jeho poslání v životě Krista i církve

15. srpna 1989

 

Biskupům,

kněžím a jáhnům,

řeholníkům a řeholnicím

a všem věřícím

 

 

ÚVOD

1. Josef, ochránce Vykupitele, „udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24).

Církevní otcové, kteří čerpali inspiraci z evangelií, již od prvních staletí zdůrazňovali, že svatý Josef, který s láskou ochraňoval Marii a s radostí se věnoval výchově Ježíše Krista,[1] také dnes střeží a chrání mystické Tělo Vykupitele, církev, jejímž obrazem i vzorem je nejsvětější Panna.

Ke stému výročí vyhlášení encykliky Quamquam pluries papeže Lva XIII.[2] i v duchu staleté úcty ke svatému Josefovi chci vám, drazí bratři a sestry, poskytnout k rozjímání několik úvah o člověku, kterému Bůh „svěřil ochranu svých nejdrahocennějších pokladů“.[3]

S radostí plním tuto pastýřskou povinnost a toužím, aby u všech stále více vzrůstala úcta k patronu všeobecné církve i láska k Vykupiteli, kterému on tak příkladně sloužil.

Takto se bude všechen křesťanský lid nejen ještě horlivěji utíkat ke svatému Josefovi a s důvěrou prosit o jeho ochranu, ale také bude mít vždy před očima jeho pokornou a zralou službu i jeho „podíl“ na ekonomii spásy.[4]

Domnívám se totiž, že opětné rozvažování o účasti Mariina manžela na Božím tajemství umožní církvi, směřující spolu s celou lidskou rodinou k budoucnosti, objevovat vždy nově svou identitu v tomto plánu vykoupení, který má svůj základ v tajemství Vtělení.

Na tomto tajemství měl Josef z Nazareta „podíl“ jako nikdo jiný z lidí kromě Marie, Matky vtěleného Slova. Spolu s ní měl na něm účast, podílel se na téže spásné události. Byl ochráncem téže lásky, jejíž mocí nás věčný Otec „předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista“ (Ef 1,5).

 

 

I. SVĚDECTVÍ EVANGELIÍ

MANŽELSTVÍ S MARIÍ

2. „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,20–21).

V těchto slovech je obsaženo jádro biblické pravdy o svatém Josefovi – moment jeho života, na který zvlášť odkazují církevní otcové.

Evangelista Matouš vysvětluje význam tohoto momentu, tak jak ho prožíval Josef. Je však třeba mít současně před očima navazující text z Lukášova evangelia, abychom plně pochopili jeho obsah a kontext. A tak, ve spojení se slovy verše: „S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého“ (Mt 1,18), těhotenství Marie „působením Ducha Svatého“ najde širší a jednoznačné vysvětlení v Lukášově popisu Ježíšova zrození: „Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria“ (Lk 1,26–27). Slova andělského pozdravení: „Buď zdráva, milostiplná, Pán s tebou,“ (Lk 1,28) vyvolala v Marii vnitřní neklid a zároveň ji podnítila k uvažování. V té chvíli zvěstovatel Pannu uklidňuje a odhaluje jí zvláštní Boží záměr s ní: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida“ (Lk 1,30–32).

Krátce předtím evangelista potvrzuje, že v okamžiku zvěstování byla již Maria „zasnoubena s mužem jménem Josef z Davidova rodu“. Povaha tohoto zasnoubení se vysvětluje nepřímo; když Maria uslyšela, co říkal zvěstovatel o narození Syna, ptá se: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám?“ (Lk 1,34) Tehdy slyší tuto odpověď: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží“ (Lk 1,35). Maria, i když byla již „provdána“ za Josefa, zůstane pannou, neboť Dítě, které se v ní od chvíle zvěstování počalo, bylo počato z Ducha Svatého.

V tomto bodě Lukášův text souhlasí s Mt 1,18 a přispívá k objasnění toho, co tam čteme. Jestliže se po Mariině sňatku s Josefem ukázalo, že je „v požehnaném stavu působením Ducha Svatého“, odpovídá tato skutečnost celému obsahu zvěstování, a zvláště posledním slovům řečeným Marií: „Ať se mi stane podle tvého slova!“ (Lk 1,38) Po její odpovědi na výslovný záměr Boží se Maria během dní a týdnů objevuje před lidmi i před Josefem jako „těhotná“, jako ta, která má porodit, která nosí v sobě tajemství mateřství.

3. Za těch okolností, „protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít“ (Mt 1,19). Josef nevěděl, jak se má zachovat vůči „podivuhodnému“ Mariinu mateřství. Zajisté hledal odpověď na tuto zneklidňující otázku. Ale především hledal východisko z této pro něho těžké situace. „Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: ‘Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchůʼ“ (Mt 1,20–21).

Jde o blízkou podobnost mezi „zvěstováním“ v záznamu Matoušově a Lukášově. Boží zvěstovatel uvádí Josefa do tajemství Mariina mateřství. Ta, která byla podle zákona „provdána“, stala se mocí Ducha Svatého matkou, zůstávajíc pannou. Když Syn, kterého Maria nosí ve svém lůně, přijde na svět, má dostat jméno Ježíš. Bylo to jméno mezi Izraelity známé, občas je dávali svým synům. V tomto případě však jde o Syna, který – shodně s Božím příslibem – naplní celý význam toho jména: Ježíš – Jehošua znamená: „Bůh, který spasí.“

Zvěstovatel se obrací na Josefa jako na „manžela Marie“, který, až přijde čas, má pak dát toto jméno Synu, jenž se narodí nazaretské Panně, za Josefa provdané. Obrací se tedy na Josefa a svěřuje mu úkoly pozemského otce vůči Mariinu Synovi.

„Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24). Vzal ji k sobě s celým tajemstvím jejího mateřství, spolu se Synem, který měl přijít na svět působením Ducha Svatého. Josef ukázal podobně jako Maria ochotu vůle vůči tomu, co Bůh od něho žádal skrze svého anděla.

 

II. STRÁŽCE BOŽÍHO TAJEMSTVÍ

4. Když Maria krátce po zvěstování odešla do Zachariášova domu, aby navštívila svou příbuznou Alžbětu, uslyšela při uvítání slova, která Alžběta vyslovila „naplněna Duchem Svatým“ (srov. Lk 1,41). Kromě slov, která navazovala na pozdravení andělské při zvěstování, Alžběta řekla: „Blahoslavená jsi, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (Lk 1,45) Tato slova se stala vůdčí myšlenkou encykliky Redemptoris Mater, kterou jsem chtěl prohloubit učení II. vatikánského koncilu. Koncil potvrzuje, že „blahoslavená Panna se ubírala cestou víry a své spojení se Synem udržovala věrně až ke kříži“[5], „předcházejíc jako vynikající, jedinečný vzor“[6] pro všechny, kteří vírou putují za Kristem.

Na začátku tohoto putování se Mariina víra setkává s vírou Josefovou. Jestliže po zvěstování Alžběta o ní řekla: „blahoslavená, která uvěřila“ (srov. Lk 1,45) – bylo by možné jistým způsobem toto blahoslavenství vztáhnout i na Josefa, poněvadž odpověděl kladně na Boží slovo, předané mu v onom rozhodujícím okamžiku. Josef vskutku neodpověděl na slova zvěstování slovy tak jako Maria, ale „udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24). To, co udělal, byla nejčistší „poslušnost víry“ (srov. Řím 1,5; 16,26; 2 Kor 10,5–6).

Je možné říci, že to, co Josef udělal, ho zvláštním způsobem sjednotilo s vírou Mariinou: přijal jako pravdu pocházející od Boha to, co ona předtím přijala při zvěstování. Koncil učí: „Zjevujícímu se Bohu je třeba prokazovat ‘poslušnost víryʼ..., jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se ‘rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohuʼ“.[7] Výše uvedená slova, která se týkají samotné podstaty víry, je možné dokonale vztáhnout na Josefa z Nazareta.

5. On se stal zvláštním strážcem tajemství „od věků skrytého v Bohu“ (srov. Ef 3,9) – a to, podobně jako Maria, v onom rozhodujícím okamžiku, který apoštol nazývá „plností času“, kdy „poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy..., aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu“, aby „mohli být přijati za syny“ (srov. Gal 4,4–5). „Bůh rozhodl,“ jak učí koncil, „ve své dobrotě a moudrosti zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu Svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4)“.[8]

Josef – spolu s Marií – je prvním strážcem tajemství živého Boha. Spolu s Marií – a také vzhledem k Marii – se podílí od samého počátku na vrcholném úseku sebezjevení Boha v Kristu. Máme-li před očima texty obou evangelistů, Matouše i Lukáše, můžeme říci, že Josef je první, kdo má účast na víře Bohorodičky. Svým jednáním podporuje svou manželku ve víře v Boží zvěstování. Josef je též prvním, koho Bůh postavil na cestu „putování ve víře“, po níž Maria – zvláště od času Kalvárie a Letnic – bude kráčet dokonalým způsobem.[9]

6. Vlastní Josefova cesta – jeho putování ve víře – skončí dříve: ještě předtím, než Maria stane u paty kříže na Golgotě, a dříve než – po odchodu Krista k Otci – bude přítomná o Letnicích ve Večeřadle, kdy církev zrozená mocí Ducha pravdy bude zjevena světu. Avšak Josefova cesta víry se ubírá tímtéž směrem, je plně definována tímtéž tajemstvím, jehož se Josef – spolu s Marií – stal prvním strážcem. Vtělení i vykoupení tvoří organickou a nerozlučnou jednotu, ve které „toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí“.[10] Právě kvůli této jednotě papež Jan XXIII., který měl velkou úctu k svatému Josefovi, nařídil, aby jméno Josefa bylo zařazeno do římského kánonu mše svaté – věčné památky vykoupení – za jméno Marie a před jména apoštolů, papežů a mučedníků.[11]

 

SLUŽBA OTCOVSTVÍ

7. Jak vyplývá z evangelijních textů, právním podkladem Josefova otcovství bylo manželství s Marií. Bůh vyvolil Josefa za manžela Marii proto, aby zajistil Ježíšovi otcovskou péči. Z toho vyplývá, že Josefovo otcovství – pouto, které ho nejtěsněji spojuje s Kristem, k němuž se vztahuje každé vyvolení a předurčení (srov. Řím 8,28–29) – se dovršuje manželstvím s Marií, to znamená skrze rodinu.

Evangelisté, přestože jasně potvrzují, že Ježíš byl počat z Ducha Svatého a že v manželství tím zůstalo zachováno panenství (srov. Mt 1,18–25; Lk 1,26–38), nazývají Josefa manželem Marie a Marii manželkou Josefa (srov. Mt 1,16.18–20.24; Lk 1,27; 2,5).

A jako je pro církev důležité vyznávat panenského početí Ježíše, neméně důležité pro ni je hájit manželství Marie s Josefem, neboť ono tvoří právní podklad Josefova otcovství. To umožňuje pochopit, proč je výčet generací uveden podle Josefova rodokmenu. „Proč,“ ptá se svatý Augustin, „by se neměl odvozovat z rodu Josefova? Cožpak Josef nebyl manželem Marie...? Písmo potvrzuje, odvolávaje se na autoritu anděla, že to on byl jejím manželem. Neboj se, říká, k sobě vzít svou manželku Marii; neboť z Ducha Svatého je to, co se v ní počalo. Josef má dát jméno dítěti, i když se nenarodilo z jeho semene. Porodí syna, říká Písmo, a dáš mu jméno Ježíš. Písmo ví, že Ježíš se nenarodil z Josefova semene, neboť právě když je Josef znepokojen těhotenstvím Mariiným, slyší slova: dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Otcovská autorita mu přesto není odpírána, vždyť on má dítěti dát jméno. Nakonec sama Panna Maria si je plně vědoma, že nepočala Ježíše v manželském spojení s Josefem, a přece ho nazývá otcem Kristovým.“[12]

Syn Marie je také synem Josefa mocí manželského pouta, které je spojuje. „Vzhledem k tomuto věrnému manželství oba dva zasluhují, aby byli nazýváni rodiči Kristovými, ne pouze jeho matka, ale také jeho otec, který byl otcem tímtéž způsobem, jakým byl manželem jeho matky – v úmyslu, a ne v těle.“[13] V manželství tak nechyběl žádný podstatný prvek: „U rodičů Kristových byla naplněna veškerá dobra plynoucí z manželství: potomstvo, věrnost, svátost. Známe jejich potomstvo, kterým je Kristus Pán; jejich věrnost, poněvadž tam nikdy nedošlo k cizoložství; svátost, poněvadž je nenarušil rozvod.“[14]

Jak svatý Augustin, tak i svatý Tomáš, když zkoumali podstatu manželství, viděli ji vždy v „nedílné jednotě duší“, ve „sjednocení srdcí“ i v „souhlasu“,[15] prvcích, které se exemplárním způsobem ukazují v manželství Marie a Josefa. Ve vrcholném okamžiku dějin spásy, kdy Bůh zjevuje svou lásku lidskému rodu prostřednictvím daru Slova, je to právě manželství Marie a Josefa, které realizuje v plné „svobodě“ „snubní darování sebe sama“, tím že přijímá i vyjadřuje takovou lásku.[16] „V tomto velkém díle obnovy všeho v Kristu se i manželství, očištěné a obnovené, stává novou skutečností, svátostí nové smlouvy. A tak je na prahu Nového zákona, stejně jako na počátku Starého, vyzdvižena manželská dvojice. A jako bylo manželství Adama a Evy pramenem zla, které se rozšířilo na celý svět, tak manželství Josefa a Marie je vrcholem, z něhož se rozlévá svatost po celé zemi. Spasitel začal dílo spásy tímto panenským a svatým spojením, v němž se ukazuje jeho všemohoucí vůle očistit a posvětit rodinu, svatyni lásky a kolébku života.“[17]

Kolik poučení lze z toho odvodit pro současné rodiny! Neboť „podstata a úkoly rodiny jsou nakonec určovány láskou. Proto má rodina poslání střežit, zjevovat a sdělovat lásku jako živý odlesk a skutečnou účast na Boží lásce k lidem a na lásce Krista, našeho Pána, k jeho Nevěstě církvi.“[18] Každá křesťanská rodina se má podobat svaté Rodině nazaretské, prvotní „domácí církvi“.[19] „Z tajemného Božího úradku v ní skrytě po mnoho let žil Boží Syn. Je proto pravzorem a příkladem pro všechny křesťanské rodiny.“[20]

8. Bůh povolal svatého Josefa, aby přímo sloužil osobě i poslání Ježíše vykonáváním svého otcovství: právě tímto způsobem Josef spolupracoval v plnosti času na velkém tajemství vykoupení a byl vpravdě „služebníkem spásy“.[21] Jeho otcovství se projevilo konkrétním způsobem tím, že „učinil ze svého života službu, obětoval ho tajemství vtělení a s ním spojenému vykupitelskému poslání; že k tomu použil autoritu, náležející mu podle práva ve svaté Rodině, aby jí cele daroval sebe, svůj život, svou práci; že proměnil své lidské povolání k rodinné lásce v nadlidské obětování sebe samého, svého srdce i všech schopností v lásce zaměřené k službě Mesiáši, vyrůstajícímu v jeho domě“.[22]

Liturgie připomíná, že Bůh „povolal svatého Josefa, aby už od počátku chránil dílo našeho vykoupení“[23], a dodává: „On byl služebník věrný a moudrý, a tys mu svěřil svatou Rodinu, aby jako otec chránil... tvého jednorozeného Syna.“[24] Lev XIII. zdůrazňuje vznešenost Josefova poslání: „Převyšuje všechny lidi svým postavením, když z Božího rozhodnutí byl ochráncem Božího Syna, i v přesvědčení, že to je jeho poslání: pečovat o něj jako jeho otec. Přirozeným důsledkem toho bylo, že věčné Slovo bylo s pokorou svatému Josefovi poddáno a vzdávalo mu úctu, jakou jsou povinny děti projevovat svým rodičům.“[25]

Poněvadž je nemyslitelné, že by člověk, který obdržel tak vznešený úkol, neměl odpovídající vlastnosti, nezbytné k jeho naplnění, je třeba uznat, že Josef Ježíši projevoval „díky zvláštnímu daru z Nebes veškerou onu přirozenou lásku i bdělou starostlivost, jaká se jen může zrodit v srdci otce“.[26]

Kromě otcovské autority nad Ježíšem Bůh dal Josefovi také podíl na odpovídající lásce, té lásce, která má svůj zdroj v Otci, „od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi“ (srov. Ef 3,15).

Evangelia jasně ukazují, v čem spočívaly otcovské závazky Josefa vůči Ježíšovi. Spása, která přichází skrze Ježíšovo lidství, se totiž uskutečňuje skutky každodenního rodinného života a respektuje onu „blahovůli“, vlastní ekonomii Vtělení. Evangelisté s velkou pečlivostí ukazují, že v Ježíšově životě nebylo nic dílem náhody, ale všecko se uskutečnilo ve shodě s plánem Bohem stanoveným. Často opakovaná formule: „to se stalo, aby se naplnilo...“ s odkazem na konkrétní starozákonní událost mají zdůraznit jednotu i stálost plánu, který v Kristu dosahuje uskutečnění.

Vtělením se „zaslíbení“ i „předobrazy“ Starého zákona stanou „skutečností“: místa, osoby, události i obřady se propojí v celek shodný se zřetelnými Božími příkazy, předávanými prostřednictvím andělských poslů a přijímanými osobami obzvlášť vnímavými k Božímu hlasu. Maria je pokornou služebnicí Páně, připravovanou od počátku věků pro úlohu stát se Matkou Boží; Josef je tím, kterého Bůh vyvolil, aby „střežil pořádek při narození Páně“,[27] a jeho úkolem bylo starat se o „řádné“ uvedení Syna na svět, se zachováním Božích příkazů i zákonů lidských. Celý takzvaný „soukromý“ či „skrytý“ Ježíšův život je svěřen jeho péči.

 

SČÍTÁNÍ LIDU

9. Když se odebrali do Betléma kvůli sčítání lidu, v souladu s nařízením zákonné autority, Josef splnil vůči dítěti závažný a významný úkol, aby bylo oficiálně vepsáno do císařských registrů jméno „Ježíš, syn Josefa z Nazareta“ (srov. Jan 1,45). Zápis ukazoval zjevným způsobem, že Ježíš náleží do lidského rodu, že je člověkem mezi lidmi, obyvatelem tohoto světa, podléhajícím zákonům i vládním institucím, ale také že je „Spasitelem světa“. Teologický smysl tohoto historického faktu, naprosto ne druhořadého, dobře formuluje Origenes: „První sčítání lidu celé země bylo prováděno za vlády císaře Augusta a mezi všemi jinými se dal zapsat také Josef se sobě zasnoubenou Marií, která byla v požehnaném stavu, a Ježíš přišel na svět ještě předtím, než bylo sčítání ukončeno; kdo to důkladně promyslí, vidí jisté tajemství skryté v této skutečnosti, že v onom sčítání celé země byl započten také Kristus: jakmile byli všichni zapsáni, všechny mohl posvětit; jakmile byla celá země zapsána, přijal zemi do společenství se sebou, načež všechny lidi vepsal do knihy živých. Poté zase ti, kteří v ní byli zaznamenáni a v něho uvěřili, byli v budoucnu zapsáni v nebi, mezi svaté Toho, kterému /patří/ sláva a vláda na věky věků! Amen.“[28]

 

NAROZENÍ V BETLÉMĚ

10. Jako strážce tajemství „od věků skrytého v Bohu“, které se před jeho očima začíná uskutečňovat „v plnosti času“, Josef je spolu s Marií v betlémské noci privilegovaným svědkem příchodu Božího Syna na svět. Lukáš o tom píše: „Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,6–7).

Josef byl očitým svědkem tohoto zrození, které proběhlo v podmínkách lidsky pokořujících a bylo prvním oznámením onoho dobrovolného „zřeknutí se sebe samého“ (srov. Flp 2,5–8), které Kristus na sebe přijme pro vykoupení hříchů. Současně byl Josef svědkem klanění pastýřů, kteří přišli na místo Ježíšova narození, když jim anděl oznámil velkou radostnou zvěst (srov. Lk 2,15–16); byl též později svědkem klanění mudrců z Východu (srov. Mt 2,11).

 

OBŘEZÁNÍ

11. Poněvadž obřezání syna je prvním náboženským úkolem otce, Josef tímto obřadem (srov. Lk 2,21) naplňuje vůči Ježíšovi povinnost, která je současně jeho právem.

Zkušenost, že všechny obřady Starého zákona jsou předobrazem určité skutečnosti (srov. Žid 9,9n.; 10,1), nám umožňuje pochopit, proč se jim Ježíš podřídil. Podobně jako jiné obřady, také obřízka dochází u Ježíše svého „naplnění“. Smlouva Boha s Abrahámem, jejímž znamením byla obřízka (srov. Gen 17,13), dosahuje v Ježíšovi svého plného účinku a dokonalého uskutečnění, neboť to On je oním „ano“ všech dávných zaslíbení (srov. 2 Kor 1,20).

 

UDĚLENÍ JMÉNA

12. Při obřízce dává Josef dítěti jméno Ježíš. Pouze v tomto jménu je možné dojít spásy (srov. Sk 4,12). Význam toho jména byl zjeven Josefovi ve chvíli jeho „zvěstování“: „Dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21). Udělením jména dává Josef na vědomí, že ve světle práva je otcem Ježíše, a vyslovením jeho jména ohlašuje jeho poslání Spasitele.

 

OBĚTOVÁNÍ JEŽÍŠE V CHRÁMĚ

13. Tento obřad popsaný v Lukášově evangeliu (2,22n) obsahuje vykoupení prvorozeného syna; osvětluje také pozdější událost, kdy dvanáctiletý Ježíš zůstane v chrámě.

Vykoupení prvorozeného je též povinností otce, a Josef ji splní. Prvorozený byl symbolem lidu Smlouvy, vykoupeného z nesvobody, aby náležel Bohu. Také z tohoto hlediska Ježíš, který je pravou „cenou“ za vykoupení (srov. 1 Kor 6,20; 7,23; 1 Petr 1,19), obřad Starého zákona nejen „naplňuje“, ale současně ho překračuje, neboť není subjektem, který má být vykoupen, ale samotným autorem vykoupení.

Z evangelia se dozvídáme, že „jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli“ (Lk 2,33), a zvláště nad tím, co prohlásil Simeon, který v hymnu proneseném k Bohu ukázal na Ježíše jako na „spásu, kterou Bůh připravil pro všechny národy“, nazval Ježíše „světlem k osvícení pohanům a k slávě svého izraelského lidu“, a dále pak také „znamením, kterému se bude odporovat“ (srov. Lk 2,30–34).

 

ÚTĚK DO EGYPTA

14. Po obětování v chrámě evangelista píše: „Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje, do svého města – Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním“ (Lk 2,39–40).

Avšak podle záznamu Matoušova je třeba před tento návrat do Galileje zařadit také velmi závažnou událost, ve které se ještě jednou Boží prozřetelnost obrací k Josefovi. Čteme: „Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: ‘Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil.ʼ“ (Mt 2,13) Herodes se u příležitosti příchodu mudrců z Východu dozvěděl o narození „židovského krále“ (Mt 2,2). Když mudrci odjeli, „dal v Betlémě i v celém jeho okolí pobít všechny chlapce do dvou let“ (Mt 2,16). Tímto zabitím všech chtěl odstranit onoho nově narozeného „židovského krále“, o kterém se dozvěděl během pobytu mudrců na svém dvoře. Avšak Josef, když uslyšel ve snu varování, „vzal v noci dítě i jeho matku a odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‘Z Egypta jsem povolal svého synaʼ“ (Mt 2,14–15; srov. Oz 11,1).

Proto tedy Ježíšova zpáteční cesta z Betléma do Nazareta vedla přes Egypt. Jako Izrael nastoupil cestu odchodu „z domu nesvobody“, a s oním odchodem začala Stará smlouva, tak i Josef, strážce a spolupracovník prozřetelnostního Božího tajemství, chrání ve vyhnanství toho, který uskuteční Novou smlouvu.

 

JEŽÍŠ V CHRÁMĚ

15. Od chvíle zvěstování se Josef ocitl – spolu s Marií – určitým způsobem uvnitř tajemství „od věků skrytého v Bohu“, které se obléklo v tělo: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Přebývalo mezi lidmi, ve svaté Rodině nazaretské – v jedné z mnoha rodin galilejského městečka, jedné z mnoha rodin izraelské země. Tam Ježíš vyrůstal, „rostl a sílil, byl plný moudrosti a milost Boží byla s ním“ (srov. Lk 2,40). Evangelium shrnuje v několika slovech dlouhé období „skrytého“ života, v němž se Ježíš z Nazareta připravuje ke svému poslání Mesiáše. Pouze jeden moment je vyňat z oné skrytosti a je popsán v Lukášově evangeliu: Velikonoce v Jeruzalémě, když měl Ježíš dvanáct let.

Zúčastnil se toho svátku jako mladý poutník spolu s Marií a Josefem. A hle, „když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali“ (Lk 2,43). Po uplynutí jednoho dne, když se zorientovali, začali hledat „mezi příbuznými a známými“. „Teprve po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi“ (Lk 2,46–47). Maria se ptá: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!“ (Lk 2,48) Ježíšova odpověď byla taková, že oba dva „nepochopili, co jim tím chtěl říci“. Řekl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49–50)

Tuto odpověď slyšel Josef, o němž před chvílí Maria řekla „tvůj otec“. Všichni tak mluvili a tak smýšleli. Ježíš byl, „jak se myslelo – syn Josefův“ (Lk 3,23). Nicméně Ježíšova odpověď v chrámě měla připomenout „domnělému otci“ to, co uslyšel oné noci před dvanácti lety: „Josefe,... neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého.“ Od té chvíle Josef věděl, že je strážcem Božího tajemství. Dvanáctiletý Ježíš nazval to tajemství jménem: „...musím být v tom, co je mého Otce.“

 

OCHRÁNCE A VYCHOVATEL JEŽÍŠE V NAZARETĚ

16. Ježíš rostl „v moudrosti, věku a oblibě u Boha i u lidí“ (Lk 2,52) v prostředí svaté Rodiny, v péči Josefa, na kterém spočíval vznešený úkol „výchovy“ Ježíše, čili zabezpečení jídla a oděvu, jeho vzdělávání v Zákoně a učení řemeslu, jak to odpovídá otcovským povinnostem.

Církev v eucharistické liturgii s úctou vzpomíná „slavnou Pannu Marii, Rodičku našeho Boha a Pána, Ježíše Krista, jejího snoubence svatého Josefa,“[29] poněvadž „on živil toho, kterého měli věřící přijímat jako Chléb věčného života“.[30]

Co se týká Ježíše, úctou oplácel svým „rodičům“ jejich starostlivost a „poslouchal je“ (Lk 2,51). Toužil tímto způsobem posvětit povinnosti rodinného života i práci, kterou konal po boku Josefa.

 

III. MUŽ SPRAVEDLIVÝ – MANŽEL

17. Na své životní cestě, která byla putováním ve víře, zůstal Josef až do konce věrný Boží výzvě, tak jako Maria. Její život byl svrchovaným naplněním onoho prvního fiat, které řekla v okamžiku zvěstování. Josef naproti tomu, jak už jsme řekli, v momentě svého „zvěstování“ neřekl žádné slovo a jednoduše „udělal, jak mu anděl Páně přikázal“ (Mt 1,24). A toto první „udělal“ se stalo počátkem „Josefovy cesty“. V průběhu celé té cesty nezaznamenávají evangelia žádné slovo, které řekl. Ale Josefovo mlčení má svou zvláštní výmluvnost; díky němu můžeme v plnosti pochopit pravdivost toho, co o něm soudí evangelium: byl to „muž spravedlivý“ (srov. Mt 1,19).

Je třeba této pravdě rozumět, neboť obsahuje jedno z nejdůležitějších svědectví o muži a jeho povolání. Církev v průběhu mnoha generací četla toto svědectví se stále větší pozorností a hlubším porozuměním, jako by vyjímala z pokladu této vznešené postavy „věci nové i staré“ (Mt 13,52).

18. „Spravedlivý muž“ z Nazareta má především jasné charakteristiky manžela. Evangelista mluví o Marii jako o „panně zasnoubené muži jménem Josef“ (Lk 1,27). Dříve, než se začne naplňovat „tajemství od věků skryté v Bohu“ (srov. Ef 3,9), staví nám evangelia před oči obraz manžela a manželky. Podle zvyklostí izraelského národa měl sňatek dvě etapy: nejdříve bylo uzavíráno (pravé) manželství ve smyslu právním, a teprve po určitém čase manžel uvedl manželku do svého domu. Josef byl tedy „manželem“ Marie ještě dříve, než s ní začal bydlet. Maria si přesto uchovávala vnitřní touhu úplně se darovat výlučně Bohu. Můžeme se ptát, jak byla tato touha slučitelná s „manželstvím“. Odpověď dává jedině další vývoj spásonosných událostí – čili zvláštního jednání Boha samého. Od okamžiku zvěstování Maria ví, že svou panenskou touhu darovat se Bohu úplně a výlučně má naplnit tím, že se stane Matkou Božího Syna. Mateřství mocí Ducha Svatého je ta forma darování se Bohu, kterou on sám očekává od Panny „zasnoubené“ Josefovi. Maria říká své fiat.

Skutečnost, že byla „zasnoubena“ Josefovi, je zahrnuta v Božím plánu. Poukazují na to oba citovaní evangelisté, ale zvláštním způsobem Matouš. Slova řečená Josefovi jsou velmi významná: „Neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého“ (Mt 1,20). Tato slova objasňují tajemství Josefovy manželky: Maria je ve svém mateřství pannou. V ní „Syn Nejvyššího“ přijal lidské tělo a stal se „Synem člověka“.

Bůh, který promlouvá k Josefovi slovy anděla, se na něj obrací jako na manžela Panny z Nazareta. Co se v ní stalo působením Ducha Svatého, znamená současně zvláštní potvrzení manželského svazku, který mezi Josefem a Marií existoval již dříve. Anděl mluví k Josefovi jasně: „Neboj se k sobě vzít svou manželku Marii.“ A tedy to, co se stalo předtím – sňatek Josefa s Marií – se stalo podle svaté vůle Boží, proto to musí být zachováno. Maria ve svém Božském mateřství má žít i nadále jako „Panna zasnoubená s mužem“ (srov. Lk 1,27).

19. Ve slovech nočního „zvěstování“ Josef slyší nejen Boží pravdu o nevýslovném povolání své manželky. Slyší současně pravdu o svém vlastním povolání. Tento „spravedlivý muž“, který si v duchu nejušlechtilejších tradic vyvoleného národa zamiloval Pannu z Nazareta a byl k ní připoután manželskou láskou, je Bohem samotným znovu vyzván a povolán k této lásce.

Josef „udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě“ (Mt 1,24). To, co počala, „je z Ducha Svatého“. Cožpak nás tato vyjádření nemají vést k přesvědčení, že se i Josefova mužská láska k Marii nezrodila znova, působením Ducha Svatého? Cožpak si nemáme myslet o této Boží lásce, vylité do lidského srdce Duchem Svatým (srov. Řím 5,5), že formuje do dokonalosti každou lidskou lásku? Utváří – ovšem jedinečným způsobem – manželskou lásku muže a ženy, prohlubuje v ní všecko to, co je lidsky důstojné a krásné, co nese charakteristické známky výlučného sebedarování, úmluvy osob a autentického společenství podle vzoru trojičního tajemství.

„Josef... vzal svou ženu k sobě, ale nepoznal ji, dokud neporodila syna“ (Mt 1,24–25). Ta slova odkazují na jinou blízkost manželů. Hloubka této blízkosti, duchovní intenzita sjednocení a kontaktu mezi osobami – mužem a ženou – pocházejí nakonec od Ducha, který dává život (srov. Jan 6,63). Josef, který byl poslušný Ducha, v něm nalezl samotném zdroj lásky – své manželské, mužské lásky. Byla to větší láska, než jakou mohl tento „spravedlivý muž“ očekávat podle míry svého lidského srdce.

20. Liturgie slaví Marii jako „spojenou s Josefem, mužem spravedlivým, poutem panenské a manželské lásky“.[31] Řeč je tu vskutku o dvou druzích lásky, které společně představují tajemství církve, panny a snoubenky, jehož symbolem je manželství Marie a Josefa. „Panenství a celibát pro Boží království nejen že nepopírají důstojnost manželství, nýbrž ji předpokládají a potvrzují. Manželství i panenství jsou dva způsoby, jak vyjadřovat a prožívat jediné tajemství smlouvy mezi Bohem a jeho lidem,“[32] jímž je společenství lásky mezi Bohem a lidmi.

Josef vyjadřuje velkorysou lásku k Matce Boží úplným obětováním sebe samého a dává jí tak „snubní dar sebe sama“. I když byl odhodlán zůstat ve skrytosti, aby nebyl překážkou Božímu plánu, který se v ní uskutečňoval, Josef splnil výslovný andělův příkaz: vzal Marii k sobě a respektoval, že náleží výlučně Bohu.

Na druhé straně je právě manželství s Marií zdrojem zvláštní důstojnosti Josefa a jeho práv vůči Ježíšovi. „Důstojnost Matky Boží nesporně stojí tak vysoko, že nemůže být nic vznešenějšího. Protože však mezi nejsvětější Pannou a svatým Josefem byl uzavřen manželský svazek, nelze pochybovat o tom, že se svatý Josef přiblížil jako nikdo jiný oné nejvyšší důstojnosti, jakou Bohorodička nesmírně vyniká nad všechny tvory. Manželství je nejvyšší spojení a přátelství, s nímž je podle jeho povahy spojeno i vzájemné sdílení dober. Když tudíž dal Bůh svaté Panně Josefa za manžela, dal jí ho jistě nejenom jako životního druha, svědka jejího panenství a ochránce její cti, ale také proto, aby měl svým manželským svazkem podíl na její vynikající důstojnosti.“[33]

21. Toto pouto lásky utvářelo život svaté Rodiny nejdříve v chudobě Betléma, potom ve vyhnanství v Egyptě a nakonec v Nazaretě. Církev má svatou Rodinu v hluboké úctě a dává ji všem rodinám za vzor. Nazaretská Rodina, přímo zapojená do tajemstvím Vtělení, je sama též zvláštním tajemstvím. K tomuto tajemství – podobně jako u Vtělení – patří také skutečné otcovství: lidská podoba rodiny Božího Syna – opravdová lidská rodina, utvářená Božím tajemstvím. V té rodině je Josef otcem. Jeho otcovství se neodvozuje od plození potomstva, přesto ale není jen „zdánlivé“ nebo jen „náhradní“. Má plnou autentičnost lidského otcovství, otcovského poslání v rodině. To je důsledek hypostatické jednoty: lidství přijaté (homo assumptus) do jednoty Božské Osoby Slova-Syna – Ježíše Krista. Spolu s tímto „přijetím“ (assumptio) lidství je v Kristu také „přijato“ všecko, co je lidské, a zvláště rodina, jako první dimenze jeho pozemské existence. V této souvislosti je rovněž „přijato“ Josefovo lidské otcovství.

Na základě tohoto principu nabývají pravý význam Mariina slova určená dvanáctiletému Ježíšovi v chrámě: „Tvůj otec i já jsme tě... hledali.“ Není to žádné „konvencí dané“ vyjádření: slova Ježíšovy Matky odkazují na celou skutečnost Vtělení, která patří k tajemství Rodiny z Nazareta. Josef, jenž jde za světlem Ducha Svatého, které se uděluje člověku skrze víru, přijal rovněž od počátku „poslušností víry“ svoje lidské otcovství ve vztahu k Ježíšovi. Proto zajisté také stále plněji objevoval nevýslovný dar tohoto otcovství.

 

IV. PRÁCE VYJÁDŘENÍM LÁSKY

22. Každodenním projevem této lásky je v životě svaté Rodiny nazaretské práce. Texty evangelií upřesňují druh zaměstnání, kterým se Josef snažil zajistit rodině existenci: tesař. Toto prosté slovo představuje celou řadu roků Josefova života. Pro Ježíše to jsou léta skrytého života, o kterých říká evangelista (po události v jeruzalémském chrámě): „Vydal se s nimi na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je“ (Lk 2,51). Ježíšovu „poslušnost“ v nazaretském domě je třeba chápat také jako účast na Josefově práci. Ten, o kterém se říkalo, že je „syn tesařův“, se učil práci od svého „otce“. Jestliže je nazaretská Rodina v řádu spásy a svatosti příkladem a vzorem pro lidské rodiny, pak je jím analogicky i Ježíšova práce po boku Josefa – tesaře. V naší době to církev zvlášť zdůraznila liturgickou památkou svatého Josefa – dělníka slavenou 1. května. Lidská práce (zvláště práce fyzická) má v evangeliu jedinečné postavení. Spolu s lidstvím Božího Syna byla přijata do tajemství Vtělení. Stejně tak byla zvláštním způsobem vykoupena. Josef z Nazareta u svého pracovního stolu, kde pracoval spolu s Ježíšem, přivedl lidskou práci do blízkosti tajemství Vykoupení.

23. Důležitou úlohu v procesu Ježíšova lidského růstu „v moudrosti, věku i milosti“ měla ctnost pracovitosti. Nejen že „je práce dobrem pro člověka“, jíž „přetváří přírodu“, ale dokonce umožňuje člověku „jistým způsobem více se stávat člověkem“.[34]

Velký význam práce v životě člověka si žádá, aby všichni lidé pochopili a přijali za svůj její smysl, aby „se jejím prostřednictvím přibližovali k Bohu – Stvořiteli a Vykupiteli, aby se podíleli na jeho spasitelných plánech s člověkem i se světem a aby prohlubovali ve svém životě přátelství s Kristem a vírou se živě účastnili na jeho trojím poslání: kněze, proroka a krále“.[35]

24. Mluví se zde o posvěcování rodinného života, které si má osvojit každý člověk podle svého stavu a ke kterému ukazuje cestu vzor dostupný všem: „Svatý Josef je vzorem pokorných, které vyzdvihuje křesťanství pro velké cíle; on je důkazem, že není třeba dělat ‘velké věciʼ, aby byl někdo dobrým a věrohodným následovníkem Kristovým, ale stačí mít obyčejné, lidské, prosté – ale opravdové a ryzí ctnosti.“[36]

 

V. PRIMÁT VNITŘNÍHO ŽIVOTA

25. Nad prací tesaře v nazaretském domě se rozprostírá totéž klima mlčení, které je společné všemu, co je svázáno s postavou Josefa. Toto mlčení současně zvláštním způsobem odhaluje vnitřní profil této postavy. Evangelia mluví výlučně o tom, co Josef „udělal“. Přesto nám tyto Josefovy „skutky“ – zahalené mlčením – umožňují odkrýt klima hluboké kontemplace: Josef byl v každodenním kontaktu s tajemstvím „od věků skrytým v Bohu“, které „přebývalo“ pod střechou jeho domu. Tak je možné pochopit, proč například svatá Terezie od Ježíše, velká reformátorka kontemplativního Karmelu, podporovala obnovu úcty ke svatému Josefovi v západním křesťanství.

26. Bezvýhradné obětování celé vlastní existence, které Josef učinil, aby náležitě přijal Mesiáše ve svém domě, nachází vysvětlení „v hlubokém vnitřním životě, který usměrňoval jeho jednání a byl pro něj zdrojem zvláštní útěchy. Z tohoto vnitřního života čerpal Josef rozvahu i sílu – vlastní duším prostým a čistým – pro svá velká rozhodnutí: jako když bez váhání podřídil svoji svobodu, svoje legitimní lidské povolání, svoje manželské štěstí Božím plánům, přijal své místo v rodině i břemeno odpovědnosti, a stejně tak se vzdal, silou neporovnatelné panenské lásky, přirozené manželské lásky, která je základem rodiny a udržuje ji.“[37]

To podřízení se Bohu, připravenost vůle k zasvěcení se jeho službě není ničím jiným než důsledkem zbožnosti, která je jedním z projevů ctnosti nábožnosti.[38]

27. Společenství života Josefa a Ježíše nás přivádí ještě jednou k uvažování o tajemství Vtělení právě z hlediska lidství Kristova jako účinného nástroje jeho božství sloužícího posvěcení člověka: „Mocí Kristova božství jeho lidské skutky byly pro nás spásonosné, působící v nás milost, jak vzhledem k jejich záslužné moci, tak díky jejich jisté účinnosti.“[39]

Mezi těmito Kristovými skutky evangelisté přiznávají privilegované místo činům vztahujícím se k velikonočnímu tajemství, zdůrazňují však také význam fyzického kontaktu s Ježíšem v případech uzdravení (srov. např. Mk 1,41), nebo vliv Ježíše na Jana Křtitele, když oba ještě přebývali v lůně svých matek (srov. Lk 1,41–44).

Jak jsme viděli, svědectví apoštolů neopomenulo zprávu o Ježíšově narození, obřezání, obětování v chrámě, útěku do Egypta i o skrytém životě v Nazaretě, a to ve vztahu k „tajemství“ milosti obsaženém v těchto všech „gestech“, které mají spásonosnou moc, neboť vyplývají ze samotného zdroje lásky: božství Kristova. Jestliže skrze jeho lidství tato láska vyzařovala na všechny lidi, měli z ní prospěch nejprve ti, kteří z Boží vůle žili v největší důvěrnosti s ním: Maria, jeho Matka, i domnělý otec, Josef.[40]

„Otcovská“ láska Josefova s jistotou měla vliv na „synovskou“ lásku Ježíšovu a naopak – „synovská“ láska Ježíšova zcela jistě měla vliv na „otcovskou“ lásku Josefovu. Jak tedy změřit hloubku tohoto jedinečného pouta? Duše nejcitlivější k působení Boží lásky právem vidí v Josefovi zářivý příklad vnitřního života.

V Josefovi se také uskutečňuje ideální překonání zdánlivého napětí mezi životem činným a kontemplativním, které je možné pro toho, kdo má dokonalou lásku. Podle známého rozlišování mezi láskou k pravdě (caritas veritatis) a požadavky lásky (necessitas caritatis)[41] můžeme říci, že Josef současně zakoušel jak lásku k pravdě – onu čistou kontemplativní lásku k Boží pravdě, která vyzařovala z Kristova lidství –, tak i požadavky lásky – čili stejně čistou lásku služby, jakou vyžadovala péče o toto lidství i jeho rozvoj.

 

VI. PATRON CÍRKVE NAŠÍ DOBY

28. Když přišla pro církev těžká doba, Pius IX. ji chtěl svěřit zvláštní ochraně svatého patriarchy Josefa a prohlásil ho ‘patronem katolické církveʼ.[42] Věděl, že toto gesto nebude prázdné, poněvadž vzhledem k výjimečné důstojnosti, jakou Bůh udělil tomuto svému nejvěrnějšímu služebníkovi Josefovi, „církev ho – po nejsvětější Panně, jeho manželce – měla vždy ve velké úctě, zahrnovala ho nejvroucnější chválou a utíkala se k němu v časech protivenství“.[43]

Jaké jsou příčiny této tak velké důvěry? Lev XIII. je vysvětluje následovně: „Zvláštní důvod toho, že svatý Josef je ochráncem církve a že církev tak velmi spoléhá na jeho péči a starostlivost, tkví v tom, že byl manželem Marie a domnělým otcem Ježíše Krista... Josef byl zákonným i přirozeným strážcem, pečovatelem i ochráncem svaté Rodiny... Proto je vhodné a před všemi ostatními přísluší svatému Josefovi, aby nyní svou nebeskou pomocí střežil a chránil Kristovu církev tak, jak kdysi nejsvědomitěji střežil Rodinu z Nazareta, když toho bylo třeba.“[44]

29. Je třeba prosit jeho přímluvu; neboť církev ji ustavičně potřebuje ne pouze pro ochranu proti hrozícím nebezpečím, ale také a především pro upevnění církve pro plnění úkolu evangelizace světa a nové evangelizace zahrnující „země i národy, ve kterých kdysi – jak jsem napsal v apoštolské adhortaci Christifideles laici – náboženství a křesťanský život kvetly..., a dnes procházejí těžkými zkouškami“.[45] Aby pravdu o Kristu přinášela poprvé, nebo ji hlásala znovu tam, kde se stala zanedbanou či zapomenutou, církev potřebuje zvláštní „moc z výsosti“ (srov. Lk 24,49; Sk 1,8), dar Ducha Páně, který je též ovocem přímluvy a příkladu jeho svatých.

30. Církev nemá jen naději v přímluvě svatého Josefa, vidí v něm rovněž vznešený vzor, který přesahuje každý životní stav a slouží pro celé křesťanské společenství, nezávisle na postavení a úkolech, jaké v něm mají jednotliví věřící.

Jak potvrzuje konstituce II. vatikánského koncilu o Božím zjevení, základním postojem celé církve musí být „naslouchání Božímu slovu se zbožnou úctou“,[46] čili dokonalá připravenost k věrné službě spásonosné Boží vůli zjevené v Ježíšovi. Již na počátku dějin spásy najdeme ztělesněný vzor poslušnosti – po Marii – právě v Josefovi, který se vyznačoval věrným plněním Božích příkazů.

Pavel VI. vybízel k prosbě o jeho přímluvu, „tak jak to církev v poslední době dělá, především v souvislosti se spontánní teologickou reflexí nad spojením činů Božích a lidských ve velké ekonomii spásy, ve kterém ten první čin – Boží – je sám v sobě zcela dostačující, ale ten druhý – lidský, náš – i když sám ničeho schopen (srov. Jan 15,5), nikdy není osvobozen od závazku pokorné, ale nezbytné a zušlechťující spolupráce. Církev též vzývá svatého Josefa jako svého ochránce, vedena hlubokou a dnes velmi aktuální touhou obohatit svou mnohaletou existenci pravdivými evangelijními ctnostmi, kterými září svatý Josef.“[47]

31. Církev proměňuje tyto svoje potřeby v modlitbu. Připomíná si, že Bůh svěřil počátek našeho vykoupení věrné ochraně svatého Josefa, a proto prosí Boha, aby jí umožnil věrně spolupracovat na díle spásy, aby jí dal tutéž věrnost a čistotu srdce, s jakou Josef sloužil Vtělenému Slovu, aby mohla podle příkladu a s přímluvou světce kráčet před Bohem po cestách svatosti a spravedlnosti.[48]

Již před sto lety papež Lev XIII. vyzval katolický svět k modlitbám o ochranu svatého Josefa, patrona celé církve. Encyklika Quamquam pluries se odvolává na „otcovskou lásku“, jakou svatý Josef „zahrnoval dítě Ježíše“, a svěřuje mu jako „prozíravému strážci Boží Rodiny“ do péče celé „dědictví, které Ježíš Kristus získal svou krví“. Od té doby církev – jak jsem vzpomněl na počátku – úpěnlivě prosí o ochranu svatého Josefa „pro lásku, která ho pojila s neposkvrněnou Pannou a Bohorodičkou“, a svěřuje mu všechny své starosti včetně nebezpečí, která ohrožují lidskou rodinu.

I dnes máme mnohé důvody, abychom se stejně tak modlili: „Odvrať od nás, laskavý otče, všechnu nákazu bludů a mravní zkaženosti... milostivě nám z nebe pomáhej v tomto boji s mocnostmi temna..., a jako jsi kdysi vysvobodil Ježíše z nebezpečí smrti, tak nyní braň církev Boží proti úkladům nepřátel a proti všemu protivenství.“[49] Také dnes máme dobré důvody k tomu, abychom svatému Josefovi svěřili každého člověka.

32. Je mým vroucím přáním, aby nynější úvahy o osobě svatého Josefa v nás obnovily také úctu plnou modlitby, kterou před sto lety můj předchůdce doporučil. Neboť je jisté, že naše modlitba, a především sama osobnost Josefa z Nazareta, nabývá pro církev naší doby ve vztahu k novému tisíciletí křesťanství zvláštní aktuálnosti.

Druhý vatikánský koncil nás všechny znovu učinil citlivými k „velkým věcem, které učinil Bůh“, k této „ekonomii spásy“, na kterém měl Josef zvláštním způsobem účast. Když se tedy svěřujeme do ochrany toho, kterému Bůh „svěřil střežit své největší a nejdrahocennější poklady“,[50] učme se také od něho, jak sloužit „ekonomii spásy“. Kéž se stane svatý Josef pro všechny jedinečným učitelem účasti na Kristově spásonosném poslání, které je v církvi úkolem každého člena církve: manželů i rodičů, těch lidí, kteří žijí z práce vlastních rukou či z jakékoli jiné práce, osob povolaných k životu kontemplativnímu i povolaných k apoštolátu.

Spravedlivý muž, který v sobě nosil celé dědictví Staré smlouvy, byl současně uveden Bohem do počátků Smlouvy nové a věčné v Ježíši Kristu. Kéž nám ukazuje cesty této spásonosné Smlouvy na prahu tisíciletí, ve kterém má trvat a dále se rozvíjet „plnost času“, spojená s nevýslovným tajemstvím Vtělení Slova.

Kéž svatý Josef vyprošuje církvi i světu, každému z nás, požehnání Otce i Syna i Ducha Svatého.

 

V Římě, u Svatého Petra, dne 15. srpna, o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, roku 1989, v jedenáctém roce mého pontifikátu.

 

Jan Pavel II.

 


[1] Sv. Irenej, Adversus haereses, IV 23,1: SCh 100/2, 692–694.

[2] Lev XIII., Enc. Quamquam pluries (15. 8. 1889): Leonis XIII. P.M. Acta, IX (1890), 175–182.

[3] Kongr. obřadů, Dekr. Quemadmodum Deus (8. 12. 1870): Pii IX P.M. Acta, svazek I, díl V 282; Pius IX., Apošt. list Inclytum Patriarcham (7. 7. 1871), l. c. 331–335.

[4] Srov. sv. Jan Zlatoústý, In Matth. Hom., V 3: PG 57, 57n. Učitelé církve a papežové viděli na základě shody ve jméně i v Josefovi Egyptském předobraz Josefa z Nazareta, protože v jistém smyslu předjímal službu i velikost toho, kdo byl strážcem nejcennějších pokladů Boha Otce – vtěleného Slova i jeho nejsvětější Matky, srov. např.: sv. Bernard, Super „Missus est“, Hom. II, 16; S. Bernardi Opera, Ed. Cist. IV 33 n.; Lev XIII., enc. Quamquam pluries (15. 8. 1889): l. c., 179.

[5] Věroučná konst. o církvi Lumen Gentium, 58.

[6] Srov. tamtéž, 63.

[7] Věroučná konst. o Božím zjevení Dei Verbum, 5.

[8] Tamtéž, 2.

[9] Srov. II. vat. koncil, Věroučná konst. o církvi Lumen Gentium, 63.

[10] Věroučná konst. o Božím zjevení Dei Verbum, 2.

[11] Kongr. obřadů, Dekr. Novis hisce temporibus (13. 11. 1962): AAS 54 (1962), 873.

[12] Sv. Augustin, Sermo 51, 10, 16: PL 38, 342.

[13] Sv. Augustin, De nuptiis et concupiscentia, I, 11,12: PL 44, 421; srov. De consensu evangelistarum, ii, 1, 2: PL 34, 1071; Contra Faustum, III, 2: PL 42, 214.

[14] Sv. Augustin, De nuptiis et concupiscentia, I, 11, 13: PL 44, 421; srov. Contra Iulianum, V 12, 46: PL 44, 810.

[15] Srov. sv. Augustin, Contra Faustum XXIII 8: PL 42, 470n. De consensu evangelistarum, II, i, 3: PL 34, 1072; Sermo 51, 13, 21: PL 38, 344 n.; Sv. Tomáš Akv., Summa Theol., III, q. 29, a. 2 in conclus.

[16] Srov. Promluvy z 9. a 16. 1., 20. 2. 1980: Insegnamenti, III/I (1980), 88-92; 148-152; 428-431.

[17] Pavel VI., Promluva k Equipes Notre-Dame (4. 5. 1970), n. 7: AAS 62 (1970), 431. Podobnou chválu nazaretské Rodiny jako nejdokonalejšího vzoru rodinného společenství je možné nalézt např. v: Lev XIII., Apošt. list Neminem fugit (14. 6. 1892): 920; Leonis XIII P.M. Acta, XII (1892), 149n; Benedikt XV., Motu proprio Bonum sane (25. 7. 1920): AAS 12 (1920), 313-317.

[18] Apoštolská adhortace Familiaris consortio (22. 11. 1981), 17: AAS 74 (1982), 100.

[19] Tamtéž, 49, l. c. 140; srov. II. vat. koncil, Věroučná konst. o církvi Lumen Gentium, 11; Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, 11.

[20] Apoštolská adhortace Familiaris consortio (22. 11. 1981), 85: l. c., 189 n.

[21] Srov. sv. Jan Zlatoústý, in Math. Hom., V 3: PG 57, 57 n.

[22] Pavel VI., Promluva (19. 3. 1966): Insegnamenti, IV (1966), 110.

[23] Srov. Missale Romanum, Collecta in „Sollemnitate S. Joseph Sponsi B.M.V.“.

[24] Srov. tamtéž, Prefatio in „Sollemnitate S. Joseph Sponsi B.M.V.“.

[25] Lev XIII., enc. Quamquam pluries, (15. 8. 1889): l. c., 178.

[26] Pius XII., Rozhlasové poselství ke studentům katolických škol Spojených států (19. 2. 1958): AAS 50 (1958), 174.

[27] Origenes, Hom. XIII in Lucam, 7: SCh 87, 214 n.

[28] Origenes, Hom. XI in Lucam, 6: SCh 87, 196 n.

[29] Srov. Missale Romanum, Prex eucharistica I.

[30] Kongregace obřadů, Dekret Quemadmodum Deus (8. 12. 1870): l. c., 282.

[31] Collectio Missarum de Beata Maria Virgine, I, „Sancta Maria de Nazareth“, Prefatio.

[32] Apoštolská adhortace Familiaris consortio (22. 11. 1981), 16: l. c., 98.

[33] Lev XIII., Enc. Quamquam pluries, (15. 8. 1889): l. c., 177 n.

[34] Srov. Enc. Laborem exercens (19. 9. 1981), 9: AAS 73 (1981), 599 n.

[35] Tamtéž 24: l. c., 638. Papežové poslední doby mnohokrát uváděli svatého Josefa jako „vzor“ pro dělníky a pracující; srov. např. Lev XIII., Enc. Quamquam pluries (15. 8. 1889): l. c., 180; Benedikt XV., Motu proprio Bonum sane (25.7.1920): l. c., 314-316; Pius XII., Promluva (11. 3. 1945), 4: AAS 37 (1945), 72; Promluva (1. 5. 1955): AAS 47 (1955), 406; Jan XXIII., Rozhlasové poselství (1. 5. 1960): AAS 52 (1960), 398.

[36] Pavel VI., Promluva (19. 3. 1969): Insegnamenti, VII (1969), 1268.

[37] Tamtéž: l. c., 1267.

[38] Srov. sv. Tomáš Akv., Summa Theologiae, II-II, q. 82, a. 3, ad 2.

[39] Tamtéž, III, q. 8, a. I, ad 1.

[40] Pius XII., Enc. Haurietis aquas (15. 5. 1956), III: AAS 48 (1956), 329 n.

[41] Srov. sv. Tomáš Akv., Summa Theologiae, II-II, q. 182, a. 1, ad 3.

[42] Srov. Kongr. obřadů, Dekr. Quemadmodum Deus (8. 12. 1870): l. c. 283.

[43] Tamtéž, l. c. 282 n.

[44] Lev XIII., Enc. Quamquam pluries, (15. 8. 1889): l. c., 177-179.

[45] Apoštolská adhortace Christifideles laici (30. 12. 1988), 34: AAS 81 (1989), 456.

[46] Srov. Věroučná konst. o Božím zjevení Dei Verbum, 1.

[47] Pavel VI., Promluva (19. 3. 1969): Insegnamenti, VII (1969), 1269.

[48] Srov. Missale Romanum, Collecta; Super oblata in „Sollemnitate S. Joseph Sponsi B.M.V.“; Post commun. in „Missa votiva S. Joseph“.

[49] Srov. Lev XIII., „Oratio ad Sanctum Josephum“, připojena k textu Enc. Quamquam pluries (15. 8. 1889): Leonis XIII P.M. Acta, IX (1890), 183.

[50] Kongr. obřadů, Dekr. Quemadmodum Deus (8. 12. 1870): l. c., 282.

 


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011