Hlavní menu:



Bookmark and Share

Úvahy k návrhům na právní uznání svazků mezi homosexuálními osobami

Soubory ke stažení:


Text originálu: L`Osservatore Romano 1. 8. 2003, p. 4; Communicationes 35 (2003), 214-223; AAS 96 (2004), 41-49; EV 22, 371-387.

Překlad: Václav Frei

České vydání: http://www.homosexualita.cz/?c=104

Poznámka: V češtině existuje též oficiální překlad tohoto dokumentu, který vydala ČBK. Ten je však podle našeho názoru na více místech nepřesný. Dostupný je též překlad, který zveřejnila G-liga.


 

 

Kongregace pro nauku víry

ÚVAHY K NÁVRHŮM NA PRÁVNÍ UZNÁNÍ SVAZKŮ MEZI HOMOSEXUÁLNÍMI OSOBAMI

(Diverse questioni)

3. června 2003

 

[Úvod]

1. O různých otázkách týkajících se homosexuality pojednávali v poslední době vícekráte Svatý otec Jan Pavel II. i příslušná dikasteria Svatého stolce.[1] Jedná se totiž o znepokojivý mravní a společenský jev, i v těch zemích, v jejichž právním řádu mu není věnována žádná pozornost. Ještě povážlivější je však v zemích, které již poskytly nebo chtějí poskytnout homosexuálním svazkům právní uznání, jež v některých případech zahrnuje i oprávnění k adopci dětí. Úvahy zde předložené neobsahují nové naukové prvky, nýbrž chtějí připomenout body, které jsou pro uvedený problém podstatné, a uvést některé argumenty přirozené povahy, užitečné pro formulaci specifičtějších prohlášení biskupů podle různých situací v jednotlivých oblastech světa: prohlášení zaměřených k ochraně a podpoře důstojnosti manželství, jež je základem rodiny, a také stability společnosti, v níž instituce rodiny tvoří její základní část. Cílem těchto úvah je rovněž objasnění činnosti katolických politiků, jimž ukazují směrnice pro postup shodný s křesťanským svědomím, budou-li konfrontováni s návrhy zákonů týkajících se tohoto problému.[2] Jelikož jde o látku, která se týká přirozeného mravního zákona, jsou následující argumenty předkládány nejen věřícím, nýbrž všem lidem, kteří usilují o podporu a obranu obecného dobra společnosti.

 

[I. Povaha manželství a charakteristiky, jichž se nemůže zříci]

2. Nauka církve o manželství a o komplementaritě pohlaví jen znovu předkládá pravdu, jejíž zřejmost ukazuje správný rozum [retta ragione] a kterou v tomto smyslu uznávají všechny velké kultury světa. Manželstvím není jakýkoli svazek mezi lidskými osobami. Bylo Stvořitelem založeno se sobě vlastní povahou, podstatnými vlastnostmi a cíli.[3] Žádná ideologie nemůže vzít lidskému duchu jistotu, že manželství existuje pouze mezi dvěma osobami různého pohlaví, jež směřují k společenství svých osob vzájemným osobním darováním, které je jim vlastní a pro ně výlučné. Takto vzájemně přispívají k svému zdokonalení a spolupracují s Bohem na plození a výchově nového života.

 

3. Přirozená pravda o manželství byla potvrzena zjevením, které je obsaženo v biblických zprávách o stvoření vyjadřujících rovněž původní lidskou moudrost, jejímž prostřednictvím zaznívá hlas přirozenosti samé. Kniha Genesis mluví o třech základních skutečnostech stvořitelského plánu s manželstvím.

Za prvé byl člověk, Boží obraz, stvořen „jako muž a žena“ (Gn 1,27). Muž a žena jsou si rovni jakožto osoby, ve svém mužském a ženském bytí se vzájemně doplňují. Sexualita patří na jedné straně k biologické sféře, v člověku je však pozvednuta k úrovni vyšší, personální, na níž se tělo a duch spojují.

Dále ustanovil Stvořitel manželství jako životní formu, ve které se mezi osobami uskutečňuje svazek, v němž se uplatňují schopnosti [facoltà] sexuality. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24).

Konečně chtěl Bůh darovat jednotě muže a ženy zvláštní účast na svém stvořitelském díle. Proto požehnal muži a ženě slovy: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28). Podle Stvořitelova plánu patří tedy komplementarita obou pohlaví a plodnost k podstatě instituce manželství.

Kromě toho pozdvihl Kristus manželský svazek mezi mužem a ženou k důstojnosti svátosti. Církev učí, že křesťanské manželství je účinným znamením smlouvy mezi Kristem a církví (srov. Ef 5,32). Tento křesťanský význam manželství nikterak nesnižuje hluboce lidskou hodnotu manželského spojení muže a ženy, nýbrž ji potvrzuje a posiluje (srov. Mt 19,3-12; Mk 10,6-9).

 

4. Neexistuje žádný základ pro připodobňování homosexuálních svazků k manželství nebo pro stanovování analogií, byť vzdálených, mezi nimi a Božím plánem s manželstvím a rodinou. Manželství je svaté, zatímco homosexuální vztahy jsou v rozporu s přirozeným mravním zákonem. Neboť homosexuální akty „odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování [...]. V žádném případě nemohou být schvalovány.“[4]

Homosexuální vztahy jsou v Písmu svatém „odsuzovány jako těžké poklesky [...] (srov. Řím 1,24-27; 1 Kor 6,10; 1 Tim 1,10). Tento soud Písma svatého sice nedovoluje vyvozovat, že všichni, kdo touto anomálií trpí, jsou za ni osobně odpovědni, dosvědčuje však, že homosexuální akty jsou vnitřně nezřízené.“[5] Stejný mravní soud nalézáme u mnoha církevních spisovatelů prvních staletí[6] a katolická tradice jej jednomyslně přijímá.

Nicméně podle nauky církve mají být muži a ženy s homosexuálními sklony „přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Je třeba se vůči nim vyhnout jakémukoli náznaku nespravedlivé diskriminace.“[7] Kromě toho jsou takové osoby stejně jako jiní křesťané voláni k životu v čistotě.[8] Ale homosexuální sklony jsou „objektivně nezřízené“[9] a homosexuální úkony „patří k hříchům, které odporují čistotě“.[10]

 

[II. Postoje k problému homosexuálních svazků]

5. K jevu homosexuálních svazků fakticky existujících zaujímají občanské autority různé postoje: někdy se omezují na to, že tento jev tolerují; jindy podporují právní uznání takových svazků pod záminkou, že tak ve vztahu k některým právům zabraňují diskriminaci osob, které žijí společně s osobou téhož pohlaví; někdy se dokonce přimlouvají za právní rovnost homosexuálních svazků s manželstvím ve vlastním smyslu, aniž vylučují uznání právní způsobilosti k adopci dětí.

Tam, kde stát vůči faktickému stavu přijímá politiku tolerance, která nezahrnuje existenci zákona, jenž takovým životním formám výslovně propůjčuje právní uznání, je třeba dobře rozlišovat různé aspekty problému. Mravní svědomí v každém případě vyžaduje svědectví o celé mravní pravdě, jíž odporuje jak schvalování homosexuálních vztahů, tak nespravedlivá diskriminace vůči homosexuálním osobám. Proto jsou užitečná diskrétní a rozvážná prohlášení, jež by mohla mít například tento obsah: odhalovat, že se taková tolerance dá instrumentálně nebo ideologicky využívat; jasně ukazovat nemorální povahu svazků takového druhu; připomínat státu, že je nutno tento jev držet v mezích, aby se tkanivo společenské mravnosti nedostávalo do nebezpečí a především aby mladé generace nebyly vystavovány nesprávnému chápání sexuality a manželství; to by je zbavovalo nezbytných prvků obrany a navíc by se tím přispívalo k šíření jevu samého. Těm, kdo vycházejíce z takové tolerance chtějí postupovat dál k uzákonění jistých práv pro homosexuální osoby, jež spolu žijí, je třeba připomínat, že tolerance vůči zlu je něco značně jiného než schvalování nebo legalizace zla.

Tam, kde jsou homosexuální svazky právně uznávány nebo stavěny na roveň manželství a jsou jim přiznávána práva, jež jsou vlastní manželství, je jasný a zřetelný protest závazně potřebný. V takovém případě je nutno se zdržet jakéhokoli druhu formálního (výslovného) spolupůsobení na promulgaci nebo uplatňování zákonů tak těžce nespravedlivých, a také, pokud je to možné, i materiální (faktické) součinnosti při jejich uplatňování. V této materii může každý uplatnit právo na námitku svědomí.

 

[III. Rozumové argumenty proti právnímu uznání homosexuálních svazků]

6. K pochopení motivů, které vedou k nutnosti stavět se tímto způsobem proti činitelům usilujícím o legalizaci homosexuálních svazků, je třeba některých specifických etických úvah, které mají různou povahu.

 

[Založené na správnému rozumu]

Úloha občanského zákona je jistě omezenější než úloha zákona mravního,[11] ale občanský zákon se nemůže dostat do rozporu se správným rozumem, aniž ztratí svou závaznost pro svědomí.[12] () Každý lidmi vydaný zákon má povahu zákona potud, pokud je v souladu s přirozeným mravním zákonem, jejž poznává správný rozum, a zejména pokud respektuje nezcizitelná práva každé osoby.[13] Zákonodárství příznivé homosexuálním svazkům odporuje správnému rozumu, neboť právní záruky obdobné zárukám náležejícím instituci manželství propůjčuje svazku mezi dvěma osobami stejného pohlaví. Vzhledem k hodnotám, jež jsou ve hře, nemohl by stát tyto svazky legalizovat, aniž by zanedbal povinnost podporovat a chránit instituci pro společné dobro tak podstatnou, jakou je manželství.

Zde se lze ptát, jak může být v rozporu s obecným dobrem zákon, který nikomu neukládá určitý způsob chování, nýbrž se omezuje na to, že legalizuje faktickou danost, jež zdánlivě nikomu nezpůsobuje žádné bezpráví. K tomu je nezbytné vzít v úvahu především rozdíl mezi homosexuálním chováním jako soukromým jevem a na druhé straně týmž chováním jako sociálním vztahem, jejž zákon předvídá a schvaluje jej, až se z něho stane jedna z institucí právního řádu. Tento druhý jev není jen závažnější, ale má velmi široký a hluboký dosah, a nakonec by přivodil v celé sociální organizaci změny, které by se ukázaly jako škodlivé pro společné dobro. Civilní zákony jsou strukturními principy lidského života ve společnosti, k dobrému nebo ke zlému. „Hrají velmi důležitou a někdy rozhodující roli v podpoře určité mentality a určité zvyklosti“.[14] Životní formy a modely, jež se jimi vyjadřují, utvářejí společenský život nejen zvnějšku, nýbrž mají tendenci měnit u mladých generací chápání a hodnocení způsobů chování. Legalizace homosexuálních svazků by proto vedla k tomu, že by se by se zatemnilo vnímání některých základních mravních hodnot a hodnocení instituce manželství by bylo oslabeno.

 

[Biologické a antropologické povahy]

7. Homosexuálním svazkům naprosto chybějí biologické a antropologické prvky manželství a rodiny, jež by mohly rozumně zdůvodnit jejich právní uznání.

Nejsou s to přiměřeným způsobem zajišťovat rozmnožování a udržování lidstva. Případné využití prostředků, jež jsou jim k dispozici na základě nejnovějších objevů v oblasti umělého oplodňování, kromě toho, že s sebou nese závažné nedostatky respektu k lidské důstojnosti,[15] by vůbec tuto jejich nedostatečnost nezměnilo.

V homosexuálních svazcích také zcela chybí ta dimenze manželství, která představuje lidskou a spořádanou formu sexuálních vztahů. Sexuální vztahy jsou totiž lidské, když a pokud vyjadřují a podporují vzájemnou pomoc obou pohlaví v manželství a zůstávají otevřené předávání života.

Jak ukazuje zkušenost, absence sexuální bipolarity vytváří překážky normálního rozvoje dětí, jsou-li případně do takových svazků včleněny. Chybí jim zkušenost mateřství nebo otcovství. Umísťovat děti do homosexuálních svazků adopcí znamená fakticky násilí na těchto dětech v tom smyslu, že se využívá jejich stavu slabosti k tomu, aby byly uvedeny do prostředí, které není příznivé jejich plnému lidskému rozvoji. Taková praxe by byla jistě těžce nemorální a otevřeně by odporovala zásadě, kterou uznává i mezinárodní úmluva OSN o právech dítěte a podle níž je nejvyšším zájmem, jejž je třeba chránit, v každém případě zájem dítěte, které je slabší a bezbrannou stranou.

 

[Sociálním povahy]

8. Společnost vděčí za své přežití a trvání rodině, která je založena na manželství. Nevyhnutelným následkem právního uznání homosexuálních svazků je předefinování manželství, z něhož se stává instituce, jež ve své právně uznané formě ztrácí podstatný vztah k faktorům spojeným s heterosexualitou, jako je například úloha plození a výchovy. Kdyby se na manželství mezi dvěma osobami různého pohlaví nahlíželo v právním smyslu jen jako na jednu možnou formu manželství, v pojmu manželství by došlo k radikální změně, a to k závažné škodě obecného dobra. Staví-li stát homosexuální svazky na právní úroveň analogickou úrovni manželství, jedná svévolně a dostává se do rozporu se svými vlastními povinnostmi.

Na podporu legalizace homosexuálních svazků není možné se dovolávat principu úcty ke každé osobě a vyloučení její diskriminace. Rozlišování mezi osobami nebo odmítnutí určitého sociálního uznání nebo výkonu je totiž nepřijatelné pouze tehdy, je-li to v rozporu se spravedlností. (Srov. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, II-II. ot. 63, čl. 1, c.) Nepřiznat sociální a právní status manželství formám, které manželské nejsou ani takové být nemohou, spravedlnosti neodporuje, ale je to naopak jejím požadavkem.

Ani na princip oprávněné osobní autonomie se nelze rozumně odvolávat. Něco jiného je, mohou-li jednotliví občané svobodně vykonávat činnosti, jež odpovídají jejich zájmu a jež mají místo v rámci všeobecných občanských práv na svobodu; a něco zcela jiného je, jestliže se ze strany státu dostane specifického a kvalifikovaného uznání činnostem, které nepředstavují žádný významný pozitivní přínos k rozvoji osoby a společnosti. Homosexuální svazky neplní ani v širším analogickém smyslu úkoly, kvůli nimž si manželství a rodina zasluhují specifické a kvalifikované právní uznání. Jsou však dobré důvody k přesvědčení, že pro zdravý vývoj lidské společnosti jsou tyto svazky škodlivé, především pokud by jejich účinný dopad na sociální tkanivo vzrůstal.

 

[Právní povahy]

9. Jelikož manželské dvojice plní roli zajišťování řádu generací a představují tedy prvořadý veřejný zájem, poskytuje jim občanské právo jisté instituční uznání. Naproti tomu homosexuální svazky nevyžadují specifickou pozornost právního řádu, protože jim uvedená role ve prospěch společného dobra nepřísluší.

Není správná argumentace, že by právní uznání homosexuálních svazků bylo nutné, aby se zabránilo tomu, že by ti, kdo žijí v homosexuálním svazku, ztratili v důsledku pouhé skutečnosti svého soužití účinné uznání všeobecných práv, jež mají jako osoby a jako občané. Ve skutečnosti se mohou vždy odvolat - stejně jako všichni občané - na základě své občanské autonomie na všeobecné právo, aby ochránili své právní záležitosti vzájemného zájmu. Naproti tomu by bylo závažnou nespravedlností obětovat společné dobro a oprávněné právo rodiny, aby se dosáhlo dober, jež je možné a nutné zajistit způsoby, jež nejsou škodlivé pro celé sociální těleso.[16]

 

[IV. Přístupy katolických politiků k zákonodárství

příznivému homosexuálním svazkům]

10. Jsou-li všichni věřící povinni stavět se proti právnímu uznání homosexuálních svazků, platí to zvláště pro katolické politiky v oblasti jejich odpovědnosti, jež je jim vlastní. Setkají-li se s návrhy zákonů příznivých homosexuálním svazkům, je třeba, aby přihlíželi k následujícím etickým doporučením.

Je-li nějaký návrh zákona na právní uznání homosexuálních svazků předložen zákonodárnému shromáždění po prvé, má katolický zákonodárce mravní povinnost vyjádřit jasně a veřejně svůj nesouhlas a hlasovat proti tomu návrhu. Poskytnout vlastní hlas zákonodárnému textu, který je pro obecné dobro společnosti tak škodlivý, je čin závažně nemorální.

V případě, že se katolický člen parlamentu setká s již platným zákonem, který je příznivý homosexuálním svazkům, musí se proti němu postavit způsobem, který je pro něho možný, a dát svůj nesouhlas veřejně najevo: je to pro něho povinný akt svědectví pravdě. Kdyby nebylo možné zákon toho druhu úplně zrušit, mohl by s odvoláním na pokyny uvedené v encyklice Evangelium vitae „dovoleně podporovat návrhy zákonů směřující k omezení škod z takového zákona a zmenšení jeho negativních účinků v oblasti kultury a veřejné morálky“, za předpokladu, že bude jeho „absolutní odpor“ proti takovým zákonům „jasně vyjádřen a všem známý“ a že bude vyloučeno nebezpečí pohoršení.[17] To neznamená, že by bylo možné zákon v těchto otázkách restriktivnější pokládat za spravedlivý nebo alespoň za přijatelný; jde ovšem spíše o legitimní a náležitý pokus přinejmenším zčásti zrušit nespravedlivý zákon, když momentálně není úplné zrušení možné.

 

[Závěr]

11. Podle nauky církve nemůže respekt vůči homosexuálním osobám žádným způsobem vést k schvalování homosexuálního chování nebo k právnímu uznání homosexuálních svazků. Obecné dobro vyžaduje, aby zákony uznávaly, podporovaly a chránily manželský svazek jako základ rodiny, základní buňku společnosti. Právně uznávat homosexuální svazky nebo je stavět naroveň s manželstvím by znamenalo nejen schvalovat deviantní chování a činit je tak jedním z modelů v současné společnosti, nýbrž také zatemnit kladní hodnoty, jež patří k společnému dědictví lidstva. Církev nemůže jinak než takové hodnoty hájit, pro dobro lidí a celé společnosti.

 

Nejvyšší velekněz Jan Pavel II. v audienci udělené dne 23. března 2003 podepsanému kardinálu prefektovi schválil tyto Úvahy, o nichž bylo rozhodnuto na řádném zasedání této kongregace, a nařídil jejich uveřejnění.

 

V Římě, v sídle Kongregace pro nauku víry, 3. června 2003, v den památky sv. Karla Lwangy a druhů, mučedníků.

 

Joseph kardinál Ratzinger,

prefekt

 

Angelo Amato, SDB,

titulární arcibiskup Sily, sekretář

 


[1] Srov. Jan Pavel II., Promluvy před modlitbou Anděl Páně, 20. února 1994 a 19. června 1994; Promluva k účastníkům plenárního shromáždění Papežské rady pro rodinu, 24. března 1999; Katechismus katolické církve, 2357-2359, 2396; Kongregace pro nauku víry, prohlášení Persona humana, 29. prosince 1975, 8; Dopis o pastoraci homosexuálních osob, 1. října 1986; Některé úvahy k Odpovědi na návrh zákona o nediskriminaci homosexuálních osob, 24. července 1992; Papežská rada pro rodinu, Dopis předsedům biskupských konferencí o rezoluci Evropského parlamentu ve věci homosexuálních párů, 25. března 1994; Rodina, manželství a fakticky existující soužití, 26. července 2000, 23.

[2] Srov. Kongregace pro nauku víry, Instrukce k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě, 24. listopadu 2002, 4.

[3] Srov. II. vatikánský koncil, konstituce Gaudium et spes, čl. 48.

[4] Katechismus katolické církve, 2357.

[5] Kongregace pro nauku víry, prohlášení Persona humana, 29. prosince 1975, 8.

[6] Srov. např. sv. Polykarp, Dopis Filipanům, V, 3; sv. Justin, První apologie, 27,1-4; Athenagoras, Prosba za křesťany, 34.

[7] Katechismus katolické církve, 2358; srov. Kongregace pro nauku víry, Dopis o pastoraci homosexuálních osob, 1. října 1986, 10.

[8] Srov. Katechismus katolické církve, 2359; Kongregace pro nauku víry, Dopis o pastoraci homosexuálních osob, 1. října 1986, 12.

[9] Katechismus katolické církve, 2358.

[10] Tamtéž, 2396.

[11] Srov. Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 25. března 1995, 71.

[12] Srov. tamtéž, 72.

[13] Srov. Sv. Tomáš Akvinský, Summa theologiae, I-II. ot. 95, čl. 2.

[14] Srov. Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 25. března 1995, 90.

[15] Srov. Kongregace pro nauku víry, instrukce Donum vitae, 22. února 1987, II. A. 1-3.

[16] Kromě toho stále existuje nebezpečí, a na to nesmíme zapomínat, že „zákon, který dělá z homosexuality základ pro získávání práv, může fakticky povzbudit osobu s jistými homosexuálními sklony, aby se prohlásila za homosexuální nebo dokonce hledala partnera, aby mohla zákonných ustanovení využívat“ (Kongregace pro nauku víry, Některé úvahy k Odpovědi na návrh zákona o nediskriminaci homosexuálních osob, 24. července 1992, 14).

[17] Srov. Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 25. března 1995, 73.


© Design: Paulínky 2011 | Redakční systém: Webdesignum 2011